Poněkud rozpačité divadlo

Pokud nejsou američtí Dream Theater skupinou legendární, pak kultovní určitě. Během své kariéry dokázali přetvořit jednoduchý rock do podoby rozvětvených kompozic postavených na nápaditých změnách rytmu a složitých harmonických postupech. A to vše při zachování melodičnosti a posluchačské stravitelnosti produkce. Své snažení dovršili před dvěma lety albem Scenes from a memory, které nabídlo epický rock podporovaný kompoziční i hráčskou virtuozitou.

O to očekávanější byla lednová novinka „Six Degrees of Inner Turbulence“. A jak už to bývá - po vrcholu nastává propad.

Nedá se říci, že by Six degrees bylo vyloženě špatné album, ale ve srovnání se zbytkem produkce skupiny působí jako chudý příbuzný prostý invence a dříve tolik čitelné radosti z hraní.

Dream Theater se tentokrát místo na skladby soustředili především na zvuk, který sice zní v jejich podání nově, ale jinak až příliš připomíná zvukový projev většiny současných kapel, které v nekonkrétním zvuku potřebují ukrýt hráčskou nedostatečnost.

Ten tam je špičkový tenor Jamese LaBrie a jeden z nejvlivnějších kytaristů dneška - John Petrucci na albu nezahraje jediné sólo, které by mělo hlavu a patu.

Celé tvůrčí trápení je navíc roztaženo na dvě CD, ačkoli nápadů je tam maximálně na maxi singl.

Tak snad příště.

Dream Theater

Six Degrees of Inner Turbulence

Elektra Entertainment 2002

Dan Dvořáček