JEDNA KOČKA ZA DRUHOU
Nejznámější za všech bosenských režisérů, skvělý kytarista balkánské skupiny The No Smoking Orchestra (směs folku, jazzu a balkánské lidové hudby), tak to je Emir Kustorica. Nejnovější film tohoto absolventa pražské FAMU „Černá kočka, bílý kocour“ je dle mého skromného a soukromého názoru jeho doposud nejlepší dílko.
Strhující podívaná, bizardní, lehce načernalá komedie, jako už tradičně z balkánského prostředí, z komuny místních Rómů. Nakažlivá atmosféra teplého letního dne, líného jižního nicnedělání, karet a pančované rakije zatáhne diváka přímo doprostřed života na břehu Dunaje, kde voda teče líně a občas přinese luxusní výletní parník, jindy zase oprýskané bárky ruských kšeftařů.
I tady jsou, jako všude jinde, tou nejdůležitější věcí na světě peníze, tady se však vydělává v podloudnických akcích rodinných klanů místní mafie formátu rozesmátých šejdířů pseudokmotrovského stylu, s naprosto ujetým, kýčovitým vkusem jižních zbohatlíků. V jejich neorenesančních sídlech se kolem vířivé vany v hlavním sále prohání husy a mezi lahvemi drahé whisky skotačí kuřata a jiná domácí havěť.
Mezilidské vztahy se vedou na bázi absolutnosti, pro přítele cokoli, ale kamaráda podraziti možno. Dlužníka je třeba pořádně zmlátit, ale potom se to s ním všechno zapije, vždyť je taky z naší rodiny. Do toho ještě divoká a bláznivá jižní láska, svádění v lánu slunečnic a domluvené svatby, které lze překazit jedině pohřbem. A proto jsou zesnuvší dědečkové obkládáni ledem, oficiální svatební proslovy úředníků kráceny úplatky, pohrůžkami a nabitými zbraněmi. Není však nutné ronit slzy, film ještě nekončí, utéct se dá i od ostře hlídané svatební tabule a nakonec tak může závěrečný titulek zahlásit: „Happy End“!
Nejdokonalejší na celém filmu je však režisérův smysl pro červené linky a rádoby okrajové záběry jako prase ožírající starý trabant a „lajtmotiv“ filmu bílý kocour s černou kočkou proplétající se s nedbalou elegancí stěžejními záběry, vždy připraveni připomenout, kdo tady vlastně hraje hlavní roli.
Celý film působí absolutně pozitivně a nakažlivě optimisticky, takže se nedivte, až se vám po opuštění kina bude chtít bláznivě tančit ulicí a spolu s hlavními hrdiny křičet na celé kolo: „To je život!“. A o tom to vlastně celé je…
Emir Kustorica: Černá kočka, bílý kocour, 1998
Vlaďka Jabůrková
