Krátká zpráva o krátké návštěvě

Den: 12. prosince 2001. Hodina: Někdy dopoledne. Stav: Normální.

Den: 12. prosince 2001. Hodina: Někdy odpoledne. Stav: Abnormální.

,,Už přijel?“ - ,,Jo, je u děkana!“ Kdo? Václav Havel. Prezident. Náš prezident. Náš první prezident České republiky. Byl tu 70 minut zaznamenané přítomnosti. Že o tom nevíte? Nejste jediní… Pan prezident měl totiž přání: Malou debatu se studenty. To rozhodlo. Před druhou hodinou odpolední se z našich technických pracovníků fakulty stali „gatekeepers and bodyguards“ a k zasedací místnosti děkanátu byli vpuštěni jen ti studující, kteří byli na schváleném seznamu, složeném z lidí majících zájem o ústavní právo jako obor (tedy diplomanti a SVOČky a SVOČáci na katedře ústavního práva) a výběru těch, které nominovaly studentské spolky. (Tady nalézáme odpověď na otázku „proč být v nějakém studentském spolku?“. Páragrafu bylo totiž panem děkanem vyhověno, za což děkujeme. Komu není jasno: Páragraf je to sdružení, jehož časopis s názvem Octopus právě čtete – možná jeden z důvodů, proč nebýt jen v ELSE nebo senátorem, apod.)

„Už jde!“ zaznělo nejméně desetkrát, než se tak skutečně stalo. Teze „malá debata se studenty“ totiž vylučovala přítomnost vyučujících, proto nejprve proběhlo oficiální přivítání pana prezidenta s pedagogy, kteří záhy osiřeli za zavřenými dveřmi. Za dveřmi, kde byla debata v obsazení: pan prezident, pan rektor, pan děkan, „Havlovi lidé“ (aneb jak asi vypadá kancelář a zbrojnice na pochodu?), neopomenutelní novináři a studenti. 13. prosince si potom mohl národ přečíst v denním tisku, kterak prezident besedoval se studenty a podle některých článků to bylo docela ostré. Asi zklamu: Nebylo, ale to by se potom ty noviny hůře prodávaly, že? Atmosféra byla velmi pohodová, předvánoční, téměř dokonalá idylka provoněná kávou a štrůdlem, slovo uděloval mluvčí pan Špaček, pan prezident s úsměvem proplouval v odpovědích limitovaným časem - doplňovaný nejen panem mluvčím, ale i panem Mathém a dalšími lidmi, jejichž prací je sledovat slova tázajících a s pochopitelnou bedlivostí i (především) slova prezidentova.

Hovořilo se o milostech (v době doznívající kauzy faráře Protivínského stále aktuální), o způsobu volby hlavy státu (jak známo, pan prezident by rád „přímou“), o pravomoci prezidenta aneb veto pořád stejně (i panu prezidentovi se zdá, že veto by mohlo být veto a nikoli ,,ještě jednou a důrazněji“) a závěr patřil státnímu zřízení ,,republika nebo monarchie?“. Pravda, tato závěrečná otázka vykouzlila na tváři pana rektora bodrý úsměv a pan děkan směřoval prosebný pohled k nebesům, ale pan prezident odpověděl s vtipem a v rámci časových možností velmi uspokojivě.

Samozřejmě, debata o čemkoliv z výše jmenovaného by mohla trvat nejméně hodinu, ale právě tolik času bylo na všechny otázky i odpovědi.

Třetí odpolední odbila, pana prezidenta další povinnost čekala. Závěrečné poděkování, kvapný odchod (kdo se nestačil zeptat, doháněl pana Špačka či Mathého, kteří „konvoj“ putující naší fakultou uzavírali, mrštnější a odvážnější dostihli pana prezidenta ku podpisu knihy) a byl pryč…

Díky a přijeďte zase! Třeba ,,pobejt i pár hodin“.

Tomáš Tyl