Milí starší dorostenci. Z toho, jak obratně dokážete žonglovat s fakty, mi běhá mráz po zádech. Bavme se nyní, prosím, věcně, bavme se o podstatě kauzy Tělocvik. Ta je totiž obecnější než problém tělesné výchovy, je ideová.

Existují dva pohledy na styl výuky na fakultě. A netýkají se jen tělocviku. První a dost možná početnější názorová skupina je pro individualizaci studia v nejvyšší možné míře. Je pro odpovinnění všeho, co půjde; je například pro nepovinné semináře. Cílem je studium, které stojí na osobní odpovědnosti studenta, na jeho silné vůli. Student nepracuje proto, že musí, pracuje proto, že chce být dobrým právníkem, chce být úspěšným. Dovolím si názorové vlajkonoše této skupiny nazvat liberály. K liberálům patří i autoři pilotního článku. Druhý pohled, který bych zde rád hájil, je odlišný. Je postaven na hodnotách širších, než je bezvýhradná svoboda jednotlivce. Ano, do jisté míry si přisvojuje jakýsi paternalismus. Paternalismus však nikoliv hulvátský, mocensky arogantní. Uznejme, že ne každý student je natolik odpovědný, odhodlaný a cílevědomý, že pokud bude ponechán naprosté svobodě, bude tím mladým ambiciózním právníkem, jak nám ho líčí liberál. Domnívám se, že velká část studentů, mě nevyjímaje, zvolí cestu nejmenšího odporu, odloží cílevědomost k ledu a jeho pracovní (studijní) nasazení výrazně poleví. Jistě, tělocvik je problém poněkud specifický. Předmět přímo nesouvisí s profesí, na kterou je student na této fakultě připravován. Je předmětem, který necílí na studentovy vědomosti či ego. Měl by proto být jen fakultativní ozdobou studijního programu?