ŠAVLOVAČKA NAD ZÁSTAVNÍM PRÁVEM

Tiše se plížím do nitra místnosti, kde má za chvíli vypuknout bitva. Bitva, ve které nikdo nezvítězí, nikdo neprohraje. Vzduch v místnosti houstne. Není to ani tak silnou změnou počasí venku, jako faktem, že se v místnosti asi tak pro třicet lidí o sebe odírá dvojnásobný počet studentů, docentů, advokátů a jiných právních individuí. Koukají navzájem na sebe a odhadují své síly. Poslední úpravy. Konečné listování v úzetkách. Poslední drby se sousedem. Odhazuju poslední svršky a připravuju se na pěkně velkou a ostrou diskusi nad zástavním právem, kterou – jak oznamovaly letáky rozvěšené po fakultě – pořádá Brněnský akademický klub a jejíž garantem je doc. JUDr. Josef Fiala CSc. (jemuž statistika připisuje nejvyšší propocenost triček na seminářích z občanského práva hmotného).

Mrknu jedním okem na jeden konec stolu. Zástupci krajského obchodního soudu, České advokátní komory, právníci z praxe… Mrknu na druhý konec. Studenti v čele s panem Fialou. Je mi to jasné. Bude bouřka, ne-li hurikán.

Utkání začíná. Kostky jsou vrženy. Slova se ujímá jako vždy skvěle vystrojený Petr Holešínský a s grácií jemu vrozenou všechny vítá. Předává slovo Ondřeji Bendovi, jenž má přednést jeden ze dvou názorů na diskutovanou problematiku. Mluví souvisle a srozumitelně, bohužel asi trochu nudně, jelikož jistý kantor fakulty klimbá, jiný si maluje jakýsi obrázek a jeden z advokátů si se spokojeným výrazem v obličeji prohlíží své boty. Po něm přednáší svůj oponentní názor Adam Rakovský. Ještě ani nedopověděl, co měl na srdci, a už se zvedá vlna vzrušení na opačné straně stolu. Slova se ujímá JUDr. Schneeweisová a uvádí zástavní večírek do trošku jiných kolejí. Už se ženou první mraky a pan docent Fiala začíná blýskat. Stále se zvyšující rychlost a intenzita projevů, úšklebky, ironické úsměvy na rtech, rozhazování rukama…hlava mi lítá z jedné strany na druhou (připadám si jako ve Wimbledonu) a ztrácím se v záplavě §ů a odstavců. Teoretici si stojí na svém, nechtíc ustoupit ani o píď. Stejné tendence na straně praktiků. Dvě advokátky se zvedají a opouštějí místnost. Z dálky ke mně doléhá jejich hlas: “to je o ničem, s takovýma kecama by si v praxi nevydělali ani na suchej chleba.” “Kecy” pokračují a většina z nás pozorujících se baví.

Jak to všechno nakonec dopadlo? Vlastně nijak. Několik právních názorů, žádný soudce, který by dal tomu, či onomu své požehnání. Možná je to tím, že zde chyběli naši kantoři procesního práva. Možná ti by se na funkci soudce v tomto případě hodili. Kdo ví. Každopádně já a většina mých kolegů jsme si toho moc z této debaty neodnesli, snad jen jednu věc – trochu pobavení nad tím, jak jsou právníci srandovní, když se hádají.