Už je to poměrně dlouhá doba, co jsme mohli vidět na ulicích českých a moravských měst jásající obyvatele s národními vlajkami, pomalované trikolorou a zpívající mimo jiné národní hymnu. Byli hrdí na to, že jsou Češi, protože český národ, představovaný přibližně třemi desítkami „Zlatých hochů“, něco dokázal. Minimálně pár týdnů se nemluvilo o ničem jiném a nikdo by se v těch chvílích nechtěl stát Američanem nebo Němcem.

Euforie ale opadla, nad Českou republikou se stáhla mračna předtím roztrhaná zázrakem vítězství a národní sebevědomí se znovu ztrácí. Nedávno byl 28. říjen, 80.výročí vzniku samostatného, tehdy československého, státu a vidět státní vlajku jinde než na stožárech státních institucí, byl úkol téměř pro hledače pokladů. Běžně je možné slyšet z úst občanů, že se špatně narodili, že se ti Američané mají, že v téhle zemi jsou všichni špatní a neschopní a tak bych mohl pokračovat hodně dlouho. Kde je ale jádro věci? Proč Čech ( myšleno občan České republiky ) se cítí být Čechem jenom, když se mu to hodí? Proč spolky prohlubující a prezentující národní tradice jsou téměř v úpadku? Jsme snad národ tolik trpící pod tíhou břemen, která nám naložily jiné národy? Nebo máme pocit, že jsme tak vyspělí, že nějaké národní povědomí považujeme za zbytečné a překonané? Mým cílem není řešení těchto otázek, pouze bych chtěl, aby se nad nimi každý zamyslel, protože jen my mladí, kteří jsme nebyli deptáni nacistickou ani komunistickou doktrínou, můžeme zajistit, aby si český národ budoval své národní sebevědomí. Na závěr malá poznámka. Slováci mají politicky větší problémy než my, jejich demokratický systém zapouští kořínky jen velmi pomalu, ale na to, že jsou Slováci, byli hrdí za Mečiara a jsou i teď.