Dějiny surrealismu

Všichni, kdo někdy něco slyšeli o surrealismu, vědí, že tento myšlenkově umělecký směr má své nezastupitelné místo ve vývoji básnické avantgardy od počátku 20. století, kdy se Cosi vynořilo na troskách dadaismu, a že jeho éra již několikrát „oficiálně“ skončila (rozpuštění surrealistické skupiny „papežem“ André Bretonem), aby byla stále znovu a znovu nastolována jako záchranný pás. Surrealismus dodnes osvobozuje zmatené básníky slova, obrazu i tvaru z osidel prostého záznamu, obkreslování okolí a ihned je zase uvězňuje v prohnilých a temných prostorách pouze a jenom jeho duše; neustále jej burcují, avšak ještě dříve mizí záblesky pochybného poznání.

Do pekel nakonec vstoupí tak jako tak, nehledě k nesnesitelným mukám, jaká prožívá, popřeje-li kdy sluchu úchylným trubačům vlastního podvědomí. Dokáže lidské nitro prosakovat ven, nezasažené zkušenostmi fyzického světa, ke čtenáři a vytvářet přitom novou skutečnost, veskrze paranoidní, zmatečnou, nezabývající se logickým „jestliže…, pak…“ a všudypřítomným otravným „proč?“ ? To je základní otázka, kterou si musí zodpovědět každý, kdo chce onen směr, nadreálno jako umělecký i životní názor, sám prožít či prostě jen jednou provždy odsoudit a zahodit. Není to jednoduché: kdo by alespoň někdy nezatoužil provádět surrealistické činy (jako vzít pušku a nazdařbůh střílet do davu, počítačovými dovednostmi jednou provždy ochromit chod veřejných institucí, postavit se před vysoce posazeného státního úředníka a fistulí vykřikovat: „lomikámen na smetaně“, apod.), a přitom být nadále považován za spořádaného člověka s vysokým mravním kreditem? A moci kupříkladu kandidovat na děkana, popř. prezidenta.

Kniha „Dějiny surrealismu“ představuje první nesmělý pokus (dopsána v r. 1944) zachytit dějiny hnutí, které poprvé systematicky prosazovalo tvůrčí metody automatického textu, reprodukce snů, surrealistického objektu, později metody paranoicko-kritické, jež jsou sice člověku blízké již od pradávna, ale málokterá doba, málokterá státní moc nebránila jejich plnému rozvinutí. Přestože autor v textu nešetří otevřenými sympatiemi, řekl bych, že víceméně zdařile vystihuje též problematické stránky činnosti prvních „osvoboditelů“ – Bretona, Eluarda, Péreta, Tzary, Dalího aj., zejména jejich politické směřování (komunistická etapa) a někdy dokonce ideologickou poplatnost (Aragonovy chvalozpěvy na Stalina a SSSR). Od vzniku této knihy nás nyní dělí více než půlstoletí, a proto je nepochybné, že surrealismus od té doby několikrát zemřel a vzápětí se s ještě větší silou rozrostl, následoval další pohřeb atd. Nicméně jde o dobrý úvod k přiblížení duchovní atmosféry rozpolceného světa, vstupní bránu do světa neomezených možností, děsivých, krásných, přiblblých, úchylných (vliv markýze de Sade), sentimentálních, tedy všech možných i nemožných, vyslovitelných, jakož i nikdy nepřednesených nahlas (jelikož ohrožují život a rozum).

„Všecko psaní je svinstvo.“ A. Artaud

„Dějiny surrealismu“, Maurice Nadeau, přeložil Zbyněk Havlíček, nakladatelství Votobia, Olomouc 1994

Jaroslav Červenka