Cesta z města? Ne, děkuji.
Shlédnutí „Cesty z města“ ve mně zanechalo pocity plné protikladů. Předně: film ve své úplnosti přináší pohled na dva „rozdílné“ světy, přičemž ona rozdílnost je zobrazena tak rozmáchlými gesty (nepřirozeně znějící, rádoby do absurdna vyvedená řeč počítačového odborníka, strojená netečnost k modlám soudobé civilizace ze strany hlavní ženské hrdinky), až se zdá, že máme co dělat se schematickým dílkem, primitivně vtloukajícím divákovi do hlavy, co si má myslet. Na druhé straně se filmy T. Vorla často hemží ironií a, doplňovány zažitým a nezaměnitelným rukopisem herců z divadla „Sklep“, dokáží parodovat kdykoli cokoli a přitom diváky oblažují atmosférou komického neskutečna, jehož kořeny tkví v zatraceně věrohodných těžkostech obyčejného dne a v roztomilých prvcích naivního divadla.
Moje dojmy ještě v průběhu shlédávání tohoto podivného dílka by se stručně daly vyjádřit ve dvou větách: To myslí vážně?a Pane Bože za co?Pokud by snad tahle „věc“ měla býti parodií našeho života, pak byla teda velmi dobře ukrytá pod nánosem hloupých blábolů-dialogů typu:“Čím budeš? – Ničím. – Tak jo, tak go!“ a totálního přehrávání i ze strany takových herců jako je Ljuba Skořepová. Jediní, kteří si snad zachovali dekorum, byli Bolek Polívka, ale především jeho filmová manželka Eva Holubová. Co se“sklepácké“svérázné komičnosti týče,asi si ji potratili někde po cestě. Ale pokud vám příjdou směšné situace, kdy farář na pohřbu spadne do vykopané jámy, nebo když zhulená babička vydává podivné skřeky, potom se na tomhle filmu určitě pobavíte.
Otázka zní, jak nazvat výslednou směsici tolik rozdílného koření, jakou je právě „Cesta z města“. V různých recenzích se objevují názory, že převažuje kýčovité, sentimentální a – což je samozřejmě největší hnus – pokrytecké moralizování. Přestože jsem naznačil, že herecké výkony a atmosféra filmu může vzdáleně připomínat cosi Sklepního, nedomnívám se, že by se Vorel nad svou Cestou sarkasticky pochechtával a nutil tak diváka k serióznímu zamyšlení, které by nebylo ani černé, ani bílé, ani antimobilokulturní, ani doškostřechomilecké. Stručně řečeno, film mě ve výsledku mírně znechucuje svou až zarážející tezovitostí, jež se dá přirovnat snad již jen k třídní nenávisti.
Vždyť nejenom taoisté či buddhisté vědí, že žít ve shodě s přírodou se dá jak ve velkoměstě, tak i na vesnici, aniž by bylo nutné znečišťovat rybníky odhozenými mobilními telefony či vystavovat na odiv jiné trapnosti.
Můj výsledný dojem z celého snímku balancuje někde mezi zhnusením a naprostým nepochopením. Zhnusením „Ach můj Bože, kam jen to klesli? I ty, Hanáku?“ a nepochopením Vorlova snad i uměleckého záměru. Myslel opravdu až tak přímočaře vážně to, že vyhrajeme nad životem naprostou negací jakýchkoliv moderních „výdobytků“ aneb „Zpátky na stromy“? Nebo jsem ho jenom nepochopila, když chladnokrevně zesměšnil město, venkov, nás i sebe?
Vlaďka Jabůrková, Jaroslav Červenka