Moravský 17. listopad 1949
Nedlouho po únoru 1948 zahájily na brněnských vysokých školách své čistky proslulé akční výbory. Jejich úkolem bylo, aby se pro nadcházející zimní semestr 1948-49 očistily vysoké školy od všech příslušníků politických stran i hnutí, které nepřistoupily na ponižující kapitulaci. Hlavním organizátorem těchto čistek byl sám Otta Šlink a pro splnění tohoto úkolu vyzbrojil své akčníky nejen příslušnou pravomocí k vylučování ze škol, nýbrž i skutečnými střelnými zbraněmi. Bylozajímavé pozorovat, jak akademickou půdu okupují lidé, z řad ne právě nejlepších studentů a ne právě dobrých zřízenců.
Pochopitelně, že proti podobnému počínání se mezi studenty vzedmula vlna odporu, zprvu hlasitého, ale postupně čím dál tím více slábnoucího. K tomuto stavu přispěla nejen skutečnost, že mladí lidé, vysokoškoláci, začali pomalu mizet z kruhu svých přátel i rodin.
Se zatýkáním se začalo v květnu 1949. Do vyšetřovací vazby na Orlí ulici byli denně dodáváni noví zatčení. Většinou mladí lidé, studenti, chlapci i děvčata. Čas této vyšetřovací doby, který trval v průměru dva měsíce, nebylo možno stanovovat z hlediska jeho plynutí, nýbrž z hlediska četnosti prováděných výslechů. Výslechy se prováděly většinou v noci. Na žádné kobce se nespalo, každý čekal, kdy proněho přijdou.
Ve dne se nedalo rovněž spát, poněvadž veškerá okna byla vysazená a na dvoře byl umístěn přenosný rozhlasový vůz. Do nekonečna a k zbláznění vyřvával jednu a tutéž písničku o tom, jak chodíval tuláček, chodíval. Hlasitost násobila uzavřenost dvora. Měl to být vtip, který byl určen pro ty, kterým se nepodařilo utéct za hranice.
Z výslechů byli vyšteřovanci dodáváni v různém stavu. S rozbitým obličejem, s popáleninami, nejvíce na zadních partiích těla, s otoky, modřinami, zakrváceni, nebo šokováni ze zásahu elektrického proudu. A to v Brně zdaleka nebylo tak zlé jako například v Uherském Hradišti nebo v Karlových Varech. Tde se činily především vyšetřovatelky, které se u můžů zaměřovaly na ony partie těla, kterými samy nedisponovaly. Byly tak okradené o vědomí velikosti bolesti. Vyšetřovatelé měli zvláštní filozofii humanismu. Chlapci, kterému zlomili čelist a vyrazili zuby, nabídli po výslechu housku s máslem. Když ji nemohl polknout, zmlátili ho znova, že trucuje a že se jich štítí.
Tomu všemu byla vystavena i zatčená skupina 22 vysokoškoláků, kteří reprezentovali všechny brněnské vysoké školy – universitu i techniku. Jejich provinění bylo, že chtěli žít svobodně a požívat základní lidská práva, o kterých v nekomunistickém světě nikdo nepochyboval a které v komunistickém světě byly zločinem.
V době války se dějí zvěrstva také. Tu však stojí proti sobě jasně rozlišení nepřátelé, většinou z různých národů, nebo etnik. Patří to k válce, k nepřátelství, a proto se to dá snést. Daleko horší je vědomí, že podobná zvěrstva na sobě páchají příslušníci jednoho a téhož národa a když to dělají s gustem a proto, aby zlikvidovali iluzorní třídní nepřátele.
Po dvou měsících došlo k našemu přemístění do věznice na Cejlu, kde se čekalo na soudní řízení. Odpadly sice výslechy, ale začala zpracovatelská mašinerie, kdy jsme si měli uvědomit, že jsme přestali být lidmi. S lidskou společností nás měla spojovat pouze čísla a množství metrů upletených vložek do bot. Dozorci však nemohli zabránit tomu, že jsme navzájem navázali kontakty pomocí prstové abecedy, vyklepáváním Morseových značek a používáním některých komínových průduchů. Zde, na přeplněných kobkách, jsme my mladí postupně ztráceli úctu před politickými veličinami. Byli nuceni také občas odložit masku společenské přetvářky a zjevit se v jejich duševní nahotě. Zde jsme začali objevovat základní omyl Karla Čapka, který v jedné ze svých povídek medituje o tom, že nejhorším nepřítelem vězně je Čas. Kdepak čas, lidi to jsou! Lidi, které nemůžete ani cítit, kteří již při pouhém pohledu jsou vám naprosto nesnesitelní a přece s nimi musíte být na několika metrech čtverečních dnem i nocí.
Protože Cejl byl přeplněn, začal se s vysokoškoláky připravovat proces, aby mohli být rozvezeni na různá pracovní komanda, do různých lágrů i věznic. Tak přišel i den. Kdy si nás na chodbu II. traktu nechala vyvést pověstná prokurátorka dr. Vyhnálková, aby nás seznámila s obžalobou. Tepve tady jsme viděli, kolik nás je a kdo k nám vlastně patří. Setkání jsme využili k přátelským hovorům. To, co četla dr. Vyhnálková nás nezajímalo, byla to stejně snůška nesmyslů. Byli jsme přesvědčeni, že bez toho půjdeme brzy domů. Když však začala číst návrhy na tresty, nastalo překvapené ticho. Čtyřem z nás byl navrhován trest smrti, ostatní tresty se pohybovaly od doživotí až po nejnižší trest deseti let. Soudružka prokurátorka o svůj efekt nepřišla.
Souzeni jsme byli státním soudem – oddělením v Brně podle zákona na ochranu republiky č 231/48 Sb. Proces trval několik dní, které pro nás znamenaly únik z vězeňské kobky i vězeňské uniformy. Tehdy, v listopadu 1949 bylo možno pozorovat na brněnských ulicích zajímavý jev. Nabitý “Anton”, ze kterého za jízdy burácely vlastenecké písně.
Proces byl směšný, i když stále ještě ovládaný snahou o zachování procesního dekoru. V té době platila již pro justici sovětská poučka o třídnosti nepřítele, který i při nedostatku důkazů musel být odsouzen, neboť byl předpoklad, že musel jednat přesně tak, jak mu kladla za vinu obžaloba.
Senát byl smíšený, vojensko-civilní. Hlavní roli však měl muž v koženém kabátě, který seděl za předsedou senátu a který za něho rozhodoval. Smíšený senát proto, že našimi hlavními trestnými činy byla velezrada a špionáž. Pro ilustraci: špionáž spočívala v tom, že někdo někomu řekl adresu, kterou si mohl přečíst v telefonním seznamu. Nebo bylo pro stát nebezpečné prozradit, že milicionáři mají vojenský výcvik, i když to čpělo z každého jejich vystoupení. Dále někdo z nás prý někdo někomu řekl, že Zbrojovka vyrábí nový kulomet. Přitom tentýž kulomet byl vystaven na mezinárodní výstavě v Káhiře, aby si jej mohly zakoupit cizí země.
Soudní jednání se konalo za přísného vyloučení veřejnosti. Proces, bolestný pro naše rodiče, sourozence i přátele, byl zaranžován tak, aby rozsudek byl slavnostně vyhlášen na den mezinárodního studentstva 17. listopadu 1949.
S cynismem jim vlastním, aby nebyla porušena tradice, stalo se tak tedy ve stejný den i měsíc a také se stejnou koncovkou roku jako v roce 1939, pouze s rozdílem deseti let. Ke stejnému dni se dospělo za čtyřicet let, ale v jakých radostných a nadějných perspektivách!
Byl to monstrproces k odstrašení ostatních. Navrhované tresty smrti v rozsudku byly sice změněny na doživotí, ostatní tresty zůstaly. Část brněnských vysokoškoláků byla tak nezákonně oloupena o mládí, vzdělání, možnost lásky i o realizaci ideálů. Dodnes, pokud již někteří z nás nezemřeli, potýkají se ostatní s podlomeným zdravím.
Na tento brněnský sedmnáctý listopad 1949 by se nemělo dnes, po padesáti letech, také zapomínat a měl by se vřadit do slavnostní tradice dne.
Antonín Procházka v.r.
ÚS