Poslední šance

Lucie Trnková

Na stole ležela krysa. Měla velké oči a koukala se na něho. V místnosti se unaveně válelo šedavé ticho a čekalo, až někdo promluví. "Zítra bude ráno, " pomyslel si. Neměl ani špetku naděje, že ho tu už nikdy nikdo neuvidí, ale nepřestával doufat. "Tisíckrát jsem promýšlel plán, desetkrát se pokoušel utéct, ale pokaždé se pod kůži vloudila malá, nepatrná chybička, která zmařila všechny šance a uvrhla jej navždy mezi šlépěje nesvobody. Úzkost mu svírala hrdlo. "Už deset let tu čekám." Byl omámen vůní letních květin, ležel protkán lesními medůzami, na stromech kvetly růže a všechno zůstávalo jen vodním sněním. Až jednou.

Do cely vstoupil muž. Měl stříbrný jazyk a měděné čelo, platinové líce a ve vlasech hruď. Byl známý. Povědomý. "Jmenuji se Samej a přináším ti řešení. Jsi připraven?" Muž se usmál, a brzy opět odešel, zmizel v tmách jak nic v meluzíně. "Sameji, počkej! Jaké řešení? Sameji! Sameji!" Probudil se s krůpějemi potu na rtech byl prokřehlý zimou a horká hruď se prohýbala pod nápory tlukotu srdce. Věznicí se nesly matné zbytky echa chvějícího se hlasu. Byl překvapený, ptal se, přemýšlel. Celý jeho život byl rozklad. Duše se válela na protáhlých polích bojišť a zbytky těl se vznášely ve vzdušných bouřích. Neměl šanci, a teď ho ještě někdo provokoval takovým podivným snem. Obrátil se na druhý bok a chtěl spát dál, tu ale někdo otevřel dveře a do nich vstoupilo světlo modré barvy jako svoboda, když oslovuje stráže. Zastavil se a zůstal .. celá jeho přítomnost znamenala koupel ve vůni rosy, zář do očí i do duše, do pokoje vstoupilo mámivé ticho slasti. Ten muž byl tentýž jako v zrcadle.

"Jamesi !" zvolal příchozí. "Jsem tu proto, abych ti pomohl utéct. Tady pod tou židlí je tajný vchod do ještě tajnějších chodeb labyrintu, který se nalézá pod skalami. Je určen k zasypání příští týden. Máš poslední šanci."

"A neutečeš mi zase? " zeptal se. "Ne, jsem s tebou stále. Mám tě rád."

Tolikrát hledal a tolikrát bádal, všechny síly rozumu vynaložil na to, aby nalezl cestu ven. Teprve jakýsi přízrak omámí skutečnost a vrhne v tvář poslední možnost k útěku. Byl překvapen.

Muž odsunul židli a otevřel víko v podlaze, vsunul se do díry a pokračoval až na dno jeskyně. Všechno se zdálo tak tajemné, až se shýbaly knoty svíček. James si poslechl jeho řeč a pokračoval dále suchými chodbami, vysypanými červeným pískem. Síra padala ze stropu a četné stvoly květin se prohýbaly ku konci cesty. Podíval se před sebe, kde čpělo jezero s křišťálovou hlavou. V jezeře se koupala těla žen a nabízela se ke střetnutí. Ponořil se poprvé a zachvátila ho úžasná bolest. Ponořil se podruhé a rozvila se v něm sbíhavá zbabělost. Ponořil se potřetí a ztratil všechny pochybnosti o kráse světa a smyslu duší. Rozplynul se v neznámu krásna a blaženosti.