Jak méně přednášet

Čím více hovoříte, tím méně si lidé zapamatují.

F. FÉNELON

Úvodní citát platí nejen pro pavlačové a jiné občanské hovory, ale i pro promluvy všelijak organizované, například pro veřejné a vysokoškolské přednášky. Mohli bychom dokonce tvrdit: ať je přednáška jakkoliv dlouhá, je příliš dlouhá.

Někteří vysokoškolští učitelé reagují na tento poznatek velmi rozhodně. Zkrátí celkovou vyučovací dobu tím způsobem, že téměř – jak se dříve říkávalo – nekonají svá čtení. David Lodge se v románu Hostující profesoři zmiňuje o muži, který se stanovenému úvazku vyhýbal v nepřetržitém cyklu tvůrčích nebo studijních

dovolených a protialkoholních léčebných pobytů. O fakultě bratislavské se vypráví, že na vývěsce katedry občanského práva se vždy na podzim objevovalo sdělení: „Přednášky profesora Lubyho budou zahájeny až v Tatrách skončí pěkné počasí.“

Pedagogicky přijatelnější je postup těch, kdo pauzírují jen občas a pro svou nepřítomnost si hledají nejrůznější důstojné a důmyslné důvody („příště neučím, neboť přejímám celostátní ocenění za svou učitelskou činnost“, „organizují konferenci o nových pedagogických metodách“, „provázím delegaci z Kuvajtu, která studuje systém našeho školství“). Rozvinou fantazii svých posluchačů a poskytnou jim užitečná poučení do budoucího praktického života. V něm se člověk musí také neustále omlouvat a vymlouvat.

Výchovný náboj má i oblíbená akademická čtvrthodinka. Přicházíme-li pozdě na přednášku, jsme jako smluvní vyjednavač, který nechá čekat své obchodní partnery, aby v nich vyvolal pocit ponížení a učinil je tak povolnějšími. Platí to zvlášť v případech, když zdržení objasníme oslnivým způsobem: „právě jsem jednal s ministrem spravedlnosti; „telefonoval mi Vladimír Renčín“; „mé letadlo z Bruselu nemohlo pro mlhu včas přistát“; „včera večer jsem v Praze navštívil benefiční koncert ve prospěch nadace manželů Havlových“). Takto lze i získat – zvlášť u návštěvnic – zvýšený zájem o lektora a jeho téma. Stalo se však, že taková prestižní omluva za pozdní příchod byla následována slovy: „Musím něco vypustit. Obávám se, že to pocítíte …“, která byla provázena smíchem (u studentů hurónským, u studentek stydlavým), v němž zanikla učitelova slova „ .. v přípravě na zkoušku.“

Jiní učitelé si uvědomují, že zdrojem poslušnosti je spíš strach než obdiv. Proto dlouhé desítky minut ověřují prezenci a lají pozdě přisedším a všem přítomným za ty nepřítomné. Prostě raději rozdávají pokárání a sankce, než myšlenky. I takový postup přináší jistý výchovný efekt. Když studenti chtějí přelstít kantorova kontrolní opatření, učí se skupinové solidaritě a smyslu pro riziko.

Zatímco akademická čtvrthodina a prověrka prezence se konají v ranních lekcích, v odpoledních hodinách se praktikuje předčasný závěr přednášky. Například posluchačům sdělíme: „Tím skončil výklad a nyní následuje diskuse. Má snad někdo nějaké dotazy, připomínky, nejasnosti?“

Skryjeme pak svou radost nad tím, že k dotazům, připomínkám se nikdo nemá a prohlásíme: „To je škoda, v časovém plánu svého vystoupení jsem počítal s bohatým dialogem. Nuže, snad až příště, dnes končím.“

Nelze ovšem vyloučit, že se setkáme i s debatně naladěným auditoriem. Vycítíme-li tuto okolnost, volíme bezpečnější postup. Předem zrušíme přestávku a oznámíme, že přiměřeně zkrátíme poslední hodinu. Budoucím právníkům tak předvedeme, že slovo přiměřeně patří k pojmům neurčitým.

Bezpauzový postup dovoluje nejen, aby se pedagog předčasně vzdálil z přednášky, ale zároveň brání studentům v příliš předčasném odchodu. Vždyť již na titulní stránce jedné z her Járy Cimrmana nalézáme poznámku: „Nedělat přestávku, jinak utečou.“

Někdy jsou to i orgány školské správy, které od fakult požadují, aby omezily kontaktní výuku a umožnily tak vysokoškolákům být více studenty a méně posluchači. Dosavadní rozsah výuky pak zvlášť urputně hájí ti, kdo obratně krátí své vlastní přednášky.

Petr H a j n