Octopus není prvním "periodikem" které by zkusilo genia loci Tří sudetských povídek. Na své si přišli například i čtenáři Práva (kulturní příloha Salon, 6. 8. 1998, povídka Bůh na kupce hnoje). Stejně tak tyto řádky nejsou první zmínkou o Marku Řeháčkovi. Lidé ze zákulisí studentské literární soutěže Dies academicus (v níž získal M.Ř. druhé místo, ježpakto první uděleno nebylo) si své positivní dojmy určitě nenechali jenom pro sebe... - káč -

MLHA V SAMOTÉ SUDETENLAND

(z cyklu Tři sudetské povídky)

Bože můj, já přeci taky vím, že Sudety, ta zvláštní země, že je to jenom blonďatá holka s mléčnýma očima, oblečená v dirndlu, na kterém má bajonetem připíchnutou trikoloru. Že je to kraj rozsápaných kostelů, zmařených osudů, neostrých záběrů uměleckých fotografů na cikánské děti a jejich mámu v černobílé špinavé zástěře. Ale přeci i v Sudetech se musí nějak normálně přežít.

Kristiánov, neboli Christiansau, osada kdesi za Frýdlantem, kdysi velká, dnes bezvýznamnost sama, přifařená k blízké vesnici, dokonce i jméno zakázali v adresách používat, stará porcelánová popisná čísla vyměnili za nová plechová. Sau je svině a Kristián byl hrabě Clam-Gallas. Nevím, jestli byl vousatý pán hrabě svině, beztak je to jen moje slovní hříčka: zakončení -au má celá řada sudetských místních jmen. Svinské počasí se ale rozplizlo nad krajem luk, polí a velikých osamělých stromů - lip a dubů s vždy jednou větví suchou. Zimomřiví ptáci poletovali v pozdním podzimu od jabloně k šípku a sem tam si uklovli zhnědlé plody, které už dobrých padesát let nikdo netrhal, ale to jim bylo jedno - v celé řadě bývalých zahrad u zbořeništ´ byli právě oni již po několikátou generaci samozvanými hospodáři.

Sudety opanovala mlha a milosrdně zakryla výhled na komíny polské elektrárny za nedalekou hranicí a nově vytvořený horizont z hlučiny, za kterou leží v troskách barokní zámek s vodním příkopem plným ojetých pneumatik. Dopolední mrazíky změnily říjnová kravská lejna v černé kameny podobné mizernému polskému uhlí. Válí se ve žlutavé trávě. Krajem jezdí divní lidé s velkým autem a kupují od zhlouplých stařenek dubové skříně starší těch žen a malované truhly, ve kterých ještě včera spal pes. Čert je vem!

Opilý mlhou stojím na vrcholu holého lučinatého kopce s oohradníky, stojím a volám s rukama do trychtýře u pusy do mlhy, jestli se odněkud neozve ozvěna. Jsem však na světě sám, okolo je beznadějné ticho - Sudetenland zmozel z mapy. Večer pak sedím s přítelem kovářem, přes týden je lakýrem a natírá nádraží a lidem staré dveře ve své kovárně. Koukáme smutně do výhně na rozpalující se železo a pijeme pivo. Starodávná činnost, kdo by ji zde v zdevastované zemi čekal: kováme kříž pro kapličku ze žuly - on kovář a já podkovář, jeho učeň. Kladiva buší, milosrdná mlha však tlumí kraj, jakoby jej odnášela kamsi v nůši pryč - není vidět ani k sousednímu stavení. Bože můj, pokračujeme s kovářem v hostinci, nad pivem tu chlapi a vykládají o zániku zemědělství, manželství, průmyslu a hezkých ženských v tomhle kraji a o tom, že i rádio a televize na ně kašlou a špatně hrají, a jeden z nich jim nadává, že jsou blbí, že on se dívá klidně na Novu i Českou na dvou televizích najednou. Opilci plkají a pokukují po ukrajinských dělnicích ze zdejší fabriky, co stojí po směně nebo před ní u pultu a pijí kolu, jako že už jsou na tom Západě.

Přes noc nasněžilo a toulavá myš mi okousala igelit z knížky, kterou jsem si večer položil vedle postele. Jdu smutnou krajinou, z mlhy vystupují jedna po druhé hrázděné chalupy a domy, ve kterých na první pohled už dávno nikdo nemůže bydlet, pak vyjde babka s kastrolkem umatlaným k uzoufání, pajdá blátem nakrmit kohosi ve chlívku. Z dálky je slyšet hluk neviditelných uhelných dopravníků, co sytí elektrárnu, a v trávě u cesty leží stále povalená kaplička, pro kterou jsme kovali kříž. Na stromě holém jak ruka sedí dravec a čeká na myš, možná nějaká vyleze z posněžené louky. Nikde nikdo, chalupáři od svých trávníků dávno odjeli a vrátí se snad až na jaře, a pak možná Sudety zase trochu ožijí...

Piji rum a můj soused spálil velkou krůtu. Větrá modrý kouř z oken chalupy a chechtá se opilým dechem: „Stejně umřem, já i ty!“ No jo, ale Kristiánov hřbitov nemá a v přidělené obci zarůstají hroby travou, která ze vzteku raší přímo z holenních kostí mrtvých německých horalů, co tu zašli před námi a někdo pak jejich litinový kříž hodil do šrotu. Jdu raději vypustit vodu z bojleru, aby jej nastávající mrazy neroztrhly. Okolo domu obchází v mlze jediný tvor - toulavá kočka. Dávám jí jméno a zbytek od své večeře.