zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 12
ČLÁNEK: Počet zobrazení 1893. (Sessions 1866)
Le 14 Juillet 1998 aneb Jak zemřít za Francii
     

Le 14 Juillet 1998 aneb Jak zemřít za Francii

Ve tři čtvrtě na devět večer se prodíráme s kamarádem z Bratislavy spoceným davem francouzských adolescentů všech barev. Kavárnu na jedné z dopravních tepen obce Grenoblu - údajně hlavního města Alp (alespoň těch francouzských), o něco menšího než Brno - navštívilo ten večer mnohem více hostů než obvykle. Dva dny zbývají do čtrnáctého července, kdy před dvěma sty devíti lety rozzuřená tlupa Pařížanů ubila pár ubohých invalidů a rozbořila jednu ze siluet svého města. Ale Francouzi milují tento den. Zvláštní národ…Všichni upřeně sledují plátno napnuté nad ucpaným vchodem, kde za několik okamžiků vypukne zápas mezi modrou jedenáctkou a Brazilci. Poslední zápas těchto napjatých několika fotbalových týdnů. Poslední zápas Coup du Mond. Finálový zápas, který Francie nesmí prohrát. Vzduch v kavárně je nedychatelně napjatý. Konečně nalézáme svá místa. Kamarádka z Čech a kamarád z Katalánska nám je drží od páté hodiny odpolední.

Kamarádka Češka se směje a v dolíčcích na tvářích jí hrají barevné šmouhy složené do francouzské vlajky. „Ptali se mě - kde máš vlajku? Říkala jsem jim, že nejsem Francouzka, ale oni, že prý dneska jsme všichni Francouzi…“ vysvětluje. Kamarád Katalánec vlajky nemá. Fandí Brazilcům. Asi jediný v tomto davu. Ne proto, že by měl Brazilce rád. Ale nemá rád Francouze. A taky Brazilce. Ale Francouzi jsou prý blíž. Nemá rád rovněž Španěly. Ale má rád Basky. A taky Moraváky, jako jsem já. Čechy rád nemá… Katalánci jsou zvláštní národ.

V křiku se kumulují snad všechna bojová hesla posledních dnů. Nálada se stupňuje. Vzduch se nabíjí. Na krku cítím dech asi šestnáctiletého Araba. Vlastně Francouze. Vždyť dneska jsme všichni Francouzi… (Až na mého přítele Katalánce, který se však rovněž tváří jako Francouz a sděluje mi své prožitky španělskou francouzštinou.) Bojím se, že se patrová dřevěná nádstavba, na které sedíme, zřítí samým dusotem. Zítra by o nás psali ve všech novinách, jako o obětech nezřízeného nadšení. A já bych prolil krev za Francii, kterou vlastně ani neznám. Zvláštní představa…

Dav odpočítává poslední sekundy zápasu. Mačkám spoušť fotoaparátu a ten začíná zlověstně vrnět. Sakra - došel mi film. Na nadšený křik komentátora Francouzské televize už nečekáme a tlačíme se s davem do ulice. Na čerstvý vzduch. Pustý bulvár se rychle plní zmačkanými lidmi zpitými šťastným vítězstvím. Vzpomínám na hokejový únor, který jsem prožil jen v televizi. Venku byla zima. Ale dneska je teplo. Horko. Dusno. Fanoušci zastavují první automobily. Válejí se po kapotách. Ale řidiči je přesto nadšeně zdraví a stiskají klaksony. Vyklánějí se a mávají vlajkami. Možná jsou to jen mimikry sebezáchovy, říkám si. Jen splynout se šíleným davem, aby mi nerozdusal mé zánovní vozítko.

Spěšně se loučím s přáteli a běžím na zastávku, abych stihnul předposlední tramvaj na koleje. Chci se vrátit pro film, abych zvěčnil ten jedinečný večer. Čekám a pozoruji rozdivočelou ulici. Kdosi začal vysouvat zátarasy připravené na vojenskou přehlídku. Doprava se úplně zastavuje. Anarchie vrcholí. Sílí křik. Hesla dávno změnila obsah. Již se nehuláká: „Allez, les Bleus!“ nýbrž „Allez, les Champions!“ Už se neskanduje: „On va gagner!“ ale „On a gagné!“ Tramvaj stále nejede. Se mnou na zastávce posedává hlouček mladých na vozíčcích. Na tvářích mají namalované francouzské barvy jako ostatní. V ruce svírají vlaječky - jako ostatní. Mají navlečené francouzské dresy - jako ostatní. Ale v jejich očích spatřuji rezignovaný smutek. Zatímco u ustatních jen zvířecí svit vědomí, že dneska vládne dav. Tramvaj nejede. Jejich tramvaj nejede. Já bych došel. Oni nemohou, a tak jen čekají a doufají, že se dav smiluje a někde v dálce u nádraží alespoň jednu tramvaj propustí, aby dojeli domů. Oběti vlastního nadšení.

Blíží se půlnoc a vydávám se do ulic. Na Place Notre Dame v srdci města se mladíci koupají v městské kašně. Nad hlavami se jim tyčí sloup, na jehož vrcholu hrdě vykročují sochy rolníka, biskupa a barona vstříct novým zítřkům. Památka na údajně skutečný počátek francouzské revoluce v roce 1788, kdy se občané grenobelští jako první vzepřeli vůli krále a bránili se se zbraní v ruce. Policie někde zmizela. Městu vládne dav. Netušil jsem, že v tomto jindy tak polomrtvém městě žije tolik mladých lidí. Na náměstí se spojují proudy jásajících fanoušků ze všech ulic. Každý kope do jakékoli plechovky. Každý Francouz je dnes fotbalistou. (Tak, jako za dva týdny bude každý Francouz cyklistou, až do Grenoblu dorazí jedna z etap Tour de France. Zvláštní národ…)

Konečně se setkávám se svými přáteli. Kamarád Katalánec už šel spát. Prý nemůže s námi slavit. My, Francouzi, můžeme. Francouzské šampaňské a arabský kebab. K ránu nás sveze nějaký bláznivý Marokánec, jehož italský přítel vedle něj zvrací z okýnka auta. Zvrácená oslava.

Třináctého je mrtvý den. Média stále ještě jásají, ale Francie spí, aby čtrnáctého mohla opět do ulic. Čtrnáctého července ve čtyři hodiny odpoledne netrpělivě postáváme u stejného bulváru, kde jsem předevčírem sledoval počátek oslavného běsnění. Dnes je zde klid. Plno policistů. Zátarasy na svých místech. Obrubníky se plní Francouzi a dalšími nárůdky zvědavců, jako my. Má se konat vojenská přehlídka. Pět hodin a stále je jen všichni v dálce řadí, lidé se tlačí, policisté pobíhají a mikrofony mlčí. Zase mají zpoždění. Německá kamarádka kupodivu zachovává ledový klid. To by se v Německu stát nemohlo. Ve Francii se to stává pravidelně. Lidé mají čas. Krátce po šesté se ozývají z tlampačů projevy starosty a dalších vážených občanů. Všichni se usmívají. My se nervózně mračíme. Již dvě hodiny uběhly a stále nic. O půl sedmé projde a projede kolem nás hrstka vojáků, policistů a požárníků. Přehlídka je během čtvrt hodiny u konce. A my na ni čekali dvě a půl hodiny. Kde jsou mažoretky a hudba, jak to známe z filmů s Luis de Funésem? Kde jsou hrdé šiky vojska, jak je známe z přehlídek pod kremelskými zdmi? Ale Francouzi výskají a blahosklonně se usmívají jeden na druhého. Trapas.

Noční ohňostroj je skvělý. Trvá asi o deset minut déle než odpolední defilace. Pak Francie slaví. Jako předevčírem… A všichni jsou opět Francouzi. Bez výjimky.

Druhý den se vstává těžko. Na hodině sděluji své francouzské učitelce, která nyní více žije ve Spojených státech a má za manžela Peruánce, svůj negativní zážitek se včerejší přehlídkou. Nechápavě se na mě dívá a tvrdí: „Vždyť to byla přehlídka. Naše přehlídka!“ a já si uvědomuji, že nezáleží na mažoretkách, na muzice a na armádách vojáků, ale na tom, že byla přehlídka. U nás přehlídky nemáme. Pokládáme je za zbytečnost. Raději se na Champs-Elysées stáváme Francouzi, na svatého Patrika Iry a na koridě Španěly. Čechy se stáváme tak jednou za pět let - když někdo něco vyhraje…

V rádiu hlásí, že při včerejších oslavách vjela do davu výskajících Francouzů na Champs-Elysées šílená Pařížanka. Několik desítek osob bylo raněno. Jeden člověk zemřel. O pár dní později se z českých novin na Internetu dovídáme, že to byl Čech a ne ledajaký. Tak umírají Čechové za Francii, říkám si. A vlastně ne, vždyť čtrnáctého jsme byli všichni Francouzy…

-béďa-

Autor: -béďa-

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 0 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 12

 

Chapadlo

Le 14 Juillet 1998 aneb Jak zemřít za Francii

Einstein, Palacký a liška Bystrouška

Náměstkův deník

Cursus Innovati "Uprchlické právo v kombinaci s cizím jazykem"

Causa: Příjímací zkoušky

NEPOCHOPENÍ GÉNIOVÉ ANEB POHŘBĚTE NÁS V BRUSELU

Antichapadlo doktora Čuka aneb Vítejte

Milan už jde

Komparatistika na právnické fakultě

Rozdělování amerických knih

Knihovna po přechodu

Jak se žije v .... (Postřehy z cestování po Norsku)

Z New York Timesů

Miniprůzkum II

Poděkování

Ješte k P.P. Pasolinimu

Malá úvaha o vlastenectví

MLHA V SAMOTÉ SUDETENLAND

Senátorské tance

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners