Ješte k P.P. Pasolinimu

Kdo měl v ruce minulé číslo Octopusu, jistě nepřehlédl referenci o šokujícím filmu P.P. Pasoliniho „Saló aneb 120 dnů Sodomy“. Se zájmem jsem si ji přečetl, přestože samotný film jsem si dobrovolně nechal raději ujít. V závěru článku se objevila informace, že Pasolini byl prý po jednom představení brutálně zavražděn rozzuřenými diváky. To samozřejmě není pravda. Přestože všechny okolnosti jeho násilné smrti se nikdy nepodařilo zcela onjasnit, oficiální verze uvádí, že byl v sebeobraně zabit patnáctiletým hochem, kterého se pokusil znásilnit na opuštěném fotbalovém stadioně. I tato bizardní skutečnost svědčí o tom, že Pasolini nebyl na sklonku života pravděpodobně zcela v pořádku.

Je paradoxní, že rožišér především sociálně a nábožensky laděných filmů je dnes v povědomí hlavně díky svému tvurčímu úletu, kdy se nesmyslně snažil vyložit fašisnus prostřednictvím De Sadea. Výsledek pak spíš než o možnostech zneužité moci asi vypovídá o psychické labilitě přecitlivělého umělce, který byl poznamenán bigotně katolickou výchovou, celoživotní závislosti na matce, a neschopností vyrovnat se se svojí homosexualitou.

Kdo viděl film Ettore Scoli „Terasa“, tak si možná vzpomene na v něm se vyskytující tragikomickou postavu vyšinutého ražiséra, jehož vrcholně umělecký zánměr se nakonec ukáže být zmatenou a nechutnou pornografií. Předobrazem byl v tomto případě nejspíš právě Pasolini.

Jan Buriánek