Náměstkův deník
Když Martin Fendrych odcházel z ministerstva vnitra, kde strávil téměř sedm let ve funkcích mluvčího a později náměstka, rozhodl se knižně vydat svůj deník, přesněji řečeno jeho část z období od února 1996 do října 1997. Mocní mužové naší země poměrně objemný svazek pohrdavě odmítají a krajně nelichotivě nálepkují. Ono se totiž od politika, nebo chcete-li vysokého státního úředníka, čeká asi něco trochu jiného. Všechno jiné kromě upřímnosti, otevřenosti a úplné přirozenosti. To sem přece nepatří, křičí ti Důstojní, od Břichomluvce až k Velkému Odsávači... Fendrych říká, že patří. A jde příkladem.
Je to daleko méně o politice, než byste čekali. Je to lyričtější, než byste čekali. Je to intimnější, než byste čekali. Je to nespisovnější, než byste čekali. Fendrych mi připomíná tu mladou Američanku, která si nechala v bytě nainstalovat kameru a celý svůj život naživo vysílá do světa přes internet. Od ranního čistění zubů až po večeři při svíčkách se svým přítelem. Fendrych do sebe prorazil okno a říká: koukněte se, jsem taky člověk, nejsem jen tím obličejem z dvacetisekundového šotu ve zprávách. Cena za to je veliká. Zůstává nahý a bezbranný. Zatímco se všichni uzavíráme do svých skořápek a tam se ukrýváme před krutým okolím, Martin Fendrych udělal opak. Rozhalený baloňák exhibicionisty? Touha po pochopení? Demonstrace silné osobnosti? Demonstrace rádobysilné osobnosti? Nevím. Třeba všechno, třeba nic. Přečtěte si to.
Fendrych, M.: Jako pták na drátě. Torst, Praha 1998