Jak se žije v … (Postřehy z cestování po Norsku)

Psal se devětadvacátý srpen osmadevadesátýho a já jsem kolem čtvrté odpoledne vystupoval z autobusu, na jehož čelním skle si náhodný kolemjdoucí mohl přečíst nápis: OSLO-BRNO. Protřel jsem si pomalým pohybem rozespalé oči (opravdu pomalým, poněvadž 40 hodin v autobuse, jehož konstruktér byl zřejmě trpaslík, je fakt NĚCO). Trochu dezorientován jsem se rozhlédl…a našel ji. Povalující se plechovka od piva. Jsem doma. Ne že by u nás byl takový binec, ale oproti „Severní cestě“ tu žijeme v pěkným blátě. Dlouze jsem se na ni zadíval a jal sepřemýšleti o tom, co vlastně bylo na Norsku zajímavého…

První zvláštností, se kterou jsem se setkal, byl přechod švédsko-norských hranic. Nevzpomínám si přesně, kdy to bylo, akorát si pamatuju, že ten barák, na kterej jsem se podíval, měl najednou zničehonic norskou vlajku. S hraniční problematikou souvisí také zvláštní norský obchodní systém zvaný TAX FREE, jehož princip spočívá v tom, že si koupíte určitou věc (nad 300 NOKů, přibližně 1200 korun českých), kterou když na hranicích ukážete, tak vám vrátí daň, kterou jste za výrobek zaplatili v obchodě. Jenže ukazujte něco na hranicích, když vlastně nevíte, kde jsou. Překupníci drog se teď určitě radují – Skandinávie, to by byl trh – jenže ono se to úplně vykompenzuje na hranicích s Německem.

Další abnormalitou, se kterou jsem se musel první dny vyrovnat, bylo podnebí. „Severní cyklus“ začíná pěkným počasím a končí pěkným silným deštěm. Tyto dvě fáze se střídají asi po dvaceti minutách. Neméně neobvyklým jevem je zde doba, kdy se střídá den a noc. Slunce totiž v červenci a srpnu zapadá kolem jedenácté až dvanácté hodiny. Takže těm, kdo chodí spát se ... slepicemi (těch mimochodem v Norsku moc není) doporučuju vzít si s sebou klapky na oči.

Samozřejmě největším zážitkem pro duši a tělo je norská příroda. Čistá. Nedotčená lidskou rukou. Okouzlující. Dva týdny mi trvalo než jsem si na ni zvyknul a začal ji brát jako každodenní všední věc. Sami Norové se snaží žít s přírodou v dokonalé symbióze. Vodu berou přímo z potoků (žádné filtrování, žádné čističky), elektřinu převážně z vodních elektráren. De facto nikdo nepoužívá olovnatý benzín a když se vám náhodou stane, že v lese najdete plechovku, je na ní napsáno: chalupářský guláš, Hamé Babice.

Co mě ale nejvíc uzemnilo, byl charakter norských obyvatel . Státní úředníci (od policajtů přes úřady na finančním až po zdravotní sestry) jsou příjemní, otevření, ochotní a vždy se na vás krásně usmívají. To nebyl úryvek z Moreovy Utopie, ale holá realita. Nevidět to na vlastní oči, tak tomu taky nevěřím. Severští řidiči jsou k nerozeznání od našich, až na jednu malou výjimku. Chodec je nedotknutelný a má všude přednost. Taktéž vikingské příbytky jsou nesmírně zajímavé. Stalo se mi totiž, že jsem přišel na cizí farmu, kde mě přivítal pes, kočka a dokonale otevřený a prázdný dům, jehož majitel si jen tak na půl hodinky odskočil dvacet kilometrů do vedlejšího města. Norskou důvěru v ryzí charakter taktéž demonstruje jiná situace. Na rozdíl od českých bank, ve kterých dostanete ověření, ověření o ověření a ověření ověřující, že ověření o ověření je opravdu ověřené, v norské bance složíte určitou sumu, slečna úřednice se na vás krásně usměje a řekne, že za dva dny bude vše vyřízeno. Našemu dotazu, jestli bychom nemohli dostat alespoň nějaké razítko se velice podivila a skrytě si klepala na čelo. Zkrátka, máme se co učit.

Životní úroveň je v Norsku velmi vysoká. Zatímco si český občan s deseti tisíci měsíčně (teď asi spousta čtenářů zuří, včetně mého otce, ale tuto sumu jsem vzal jen pro srovnání!!!) koupí chleba za dvacku, tak jeho norský protějšek vydělá dvakrát tolik a chleba ho přijde na polovic. Toť také důvod, proč se Norské království distancuje od svého skandinávského kolegy a vůbec celé EU.

Ze sociologického hlediska (a že jsem nějakej sociolog, mám přece zkoušku z prváku!) je také nesmírně zajímavé, jaká je struktura mladých obyvatel žijících v Norské metropoli a dalších větších městech. Příslušníka hnutí skinheads nepotkáte, taktéž anarchisty jakoby vyhnali a jediný boveráci (rozuměj: homelesáci) jsme tam byli já a kamarád. Otázku: „Nemáš ňáký drobáky?“ tam prostě neuslyšíte.

Co dodat? Nevím. Snad jen přesvědčení a naději, že se jednoho krásného dne probudím, podívám z okna a zjistím, že je u nás stejná situace, a že si budeme moct začít pískat, jako to dělají naši norští kolegové. Ti si totiž pískají, aniž by pořád vyjížděli z nějakého tunelu.

-dok-