Semináře - povinné či nepovinné?

V akademickém senátu v současné době probíhá v rámci jednání o Statutu také debata o podnětu Dr. Šimíčka, který navrhl uvolnění studia ve směru dobrovolné docházky na semináře. V minulém čísle Octopusu jsme se o této problematice pouze stručně zmínili, proto bychom se jí chtěli zabývat podrobněji.

Zkusme si tedy projít stručně argumenty obou stran a začněme navrhovanou změnou. Na západoevropských univerzitách a též na pražské právnické fakultě je účast na všech formách výuky nepovinná a studenti tedy mají absolutní volnost výběru, zda navštíví jeden seminář ročně, nebo budou docházet do školy pilně a pravidelně. Umožňuje jim to být absolutním pánem svého času a sám rozhodnout, zda tento konkrétní seminář (z toho a toho předmětu vedený tím a tím vyučujícím) je dostatečně přínosný a smysluplný. Vychází se z toho, že jednak se tím velmi dobře a jednoduše ukáže, který pedagog je „dobrý“ a který méně (a není pak nutné to probírat ve fakultních časopisech) a vyučující si pak snáze mohou vytvořit svůj obraz v zrcadle výuky, a dále z toho, že každý dospělý člověk je schopen sám za sebe rozhodovat a být za své rozhodnutí odpovědný a nepotřebuje, aby mu někdo nařizoval, jak dlouho nebo jak často se má učit ten který předmět. Další obrovskou výhodou, zejména v kontextu silně omezených kapacitních možností na českých vysokých školách, je pak to, že přirozeným a nenásilným způsobem se oddělí studenti, kteří mají zájem se daným předmětem zabývat, diskutovat, ptát se apod. Tito jedinci pak nejsou omezováni přítomností nejméně stejného počtu kolegů, kteří se účastní pouze z donucení a přišli si dotyčnou devadesátiminutovku pouze odsedět. Jistě mi každý dá za pravdu, že práce v takovéto skupince je značně omezená a místy úplně zbytečná.

Zastánci povinné seminární výuky argumentují zejména tím, že fakulta musí garantovat určitou minimální hranici znalostí studentů (a to i těch méně snaživých) a též jistou schopnost praktické aplikace právních předpisů, kterou se jinde než na seminářích lze naučit jen těžko. Je také pravda, že volnost výuky umožňuje také těm, kterým „jde pouze o titul“ snazší přístup k vytčenému cíli, protože obecně platí pravidlo, že „kdo se na právnickou fakultu dostane, ten ji i vystuduje“, a zanedbatelné není ani to, že když studujeme denní studium, měla by fakulta též „vychovávat k plnění povinností“. Pokud jsou tedy semináře povinné, lépe se kontroluje úroveň znalostí studentů a alespoň částečně se pak omezuje náhodnost výsledku u zkoušky.

Pokud by se tedy docházka na semináře stala nepovinnou, bylo by potom potřeba vyřešit za co, kdo a jak bude udělovat zápočty, nebo zda by tyto neměly být nahrazeny například klauzurními pracemi, jaké známe z PrfUK. Když předpokládáme, že by zápočty zůstaly zachovány, mohlo by jejich získání být podmíněno mnoha různými povinnostmi, které by stanovovali buď sami vyučující, nebo katedry. Možností je celá řada: seminární práce v určitém rozsahu, návštěva soudu, klauzurní práce ve formě určitého právního podání, referát, esej na dané téma a mnoho jiných. Každý student by tedy byl zapsán na seminář konkrétního vyučujícího, na který by nemusel pravidelně chodit, ale splnil by jiné podmínky k získání zápočtu.

Z toho co bylo řečeno také vychází kompromisní řešení navrhované studentskou komorou AS, které spočívá v zachování seminářů, jako povinné formy výuky, ale docházka na ně by nebyla nezbytnou podmínkou získání zápočtu. Došlo by tedy k legalizaci současného stavu, kdy někteří vyučující neúčast tolerují, pokud je nahrazena jiným plněním ze strany studenta, a konkrétní vyučující by tedy měli možnost více ovlivnit kvalitu svého semináře dle svého rozhodnutí. Jistě by se pak nejednalo o prostor k libovůli, ale pro konstruktivní rozhodnutí ovlivněné povahou toho kterého předmětu.

MIROSLAV JURMAN