Kanárek

Režisér Viktor Tauš se rozhodl spasit českou filmovou scénu tím, že předvede nevídaný experiment, v jehož středu i na okraji stojí on sám, trpitel a inovátor, deklamující filosof a realista zachycující drsný svět kolem. Jaký je však výsledný pocit?

Nahořklá pachuť trapnosti v ústech – po celý film sledujeme, jak Tauš, hlavní hrdina, chodí po Praze s kamerou, natáčí bez rozmyslu možné i nemožné, sedá si před objektiv a se zapálenou cigaretou „přemýšlí” o filmové tvorbě, násilí a drogách. Nejčastější jméno, které co chvíli (nadarmo) vypouští z úst, je Quentin Tarantino. Neschopnost pořídit kvalitní záběry kompenzuje prolínáním barevných a černobílých obrazů.

V jisté fázi filmu skončí zběsilé poletování kamery a dochází k nejhoršímu: patetický příběh o vzniku, existenci a konci jedné (vlastní) drogové závislosti. Obsahuje totiž stejná klišé jako kterýkoliv druhořadý film plnící výchovnou funkci – Tauš heroinu propadne po první dávce, během krátké doby přijde o veškerý majetek a pak nastane obrat. V psychiatrické léčebně si uvědomí krásu života (při hře na biblického Lazara si úspěšně „střihne” titulní roli), na lavičce v parku padá do náruče svého otce a oba nehodní si vzájemně odpouštějí.

Film je uvozen mottem ve smyslu „Umělec je jako kanárek, vnímavým indikátorem doby”. Pokud by Viktor Tauš se svou představou filmové tvorby takovým kanárkem skutečně byl, potom se blýská na nové časy. Časy agónie, smrti a tlení českého filmu.

Jaroslav Červenka

Režie: Viktor Tauš, scénář: Boris Hybner, 1999