Klaus
Není mnoho politiků, kteří dokážou zaplnit aulu fakulty tak, že se musí sedět na schodech. Václav Klaus však mezi ně bezpochyby patří. Bylo by jistě zajímavé analyzovat motivy těch, kteří 27. října přišli na ohlášenou diskusi „Právo a ekonomika v transformaci“, respektive jejich očekávání. Mám-li mluvit za sebe, byl jím zájem konfrontovat mediální reflexi (ta je podle mých zkušeností vždy zprostředkována zrcadlem poněkud konvexním či konkávním) a osobní dojem. Myslím, že je lehce naivní očekávat od podobných debat nějaké konkrétní závěry či přílišnou věcnost, a proto jsem s tímto ve tři hodiny odpoledne do auly ani nevstupoval.
Nutno říci, že úvodní páně profesorovo slovo, trvající asi čtyřicet minut, nebylo asi nejen pro mě příliš objevné. Ne snad proto, že bych dokázal předjímat tok Klausových myšlenek, ale z důvodu mnohem prozaičtějšího: Přednáška (až na drobné inovace) byla totožná s tou, kterou Václav Klaus přednesl už na Právnické fakultě UK, a jež byla publikována, a tedy jsem se s ní již měl možnost seznámit. Možná, že zde V. Klaus podcenil připravenost brněnského publika, snad byl toho názoru, že repetitio est mater studiorum, právníků zvlášť. To bych mu ale nevyčítal. Konec konců, kdo z nás má stálou zásobu originálních myšlenek na témata, z nichž některým až tak úplně nerozumí?! Troufám si říci, že ani pan předseda ne.
Nechtěl bych, aby můj ironický tón vzbudil dojem, že patřím ke Klausovým zásadním odpůrcům, který si hnidopišsky hledá maličkosti, aby je zmíněnému mohl vmést (alespoň písemně, a v jeho nepřítomnosti) do tváře. Slouží spíše k tomu, abych se vyrovnal se zkušeností, která pro mě jako pro člověka, který si Václava Klause pro mnohé váží, nebyla zrovna příjemná. Nebudu se teď snažit polemizovat s argumenty, které zazněly, či s některou z devíti tezí, které v sobě Klausova přednáška skrývala jako kočka životy. K samotnému průběhu diskusí (používám plurál, protože jsem se zúčastnil jak té v plénu v aule, tak té proběhnuvší v užším okruhu v zasedací místnosti děkanátu) bych rád poznamenal následující:
Bývá znakem zralého diskutéra, že je schopen vytvořit platformu, o níž existuje alespoň do jisté míry konsensus, a tam poté ukáže svému partnerovi v debatě, že se mýlí. I ten sebelepší sofista musí alespoň hypoteticky přiznat určitou relevanci argumentům protistrany, což mu umožní na ně reagovat. A to právě Václav Klaus absolutně odmítal, a proto se také s většinou otázek ani věcně nevypořádal. Coby ostřílený politický matador reagoval právě tak, jak to politici často předvádějí – selektivními odpověďmi na nepodstatné části dotazů, předstíraným nepochopením (tady bych mu nechtěl křivdit) a (nejméně v jednom značně flagrantním případě na děkanátě) nefér podpásovým útokem. Je smutné, že právě při tomto nevybíravém napadení ani elementárním způsobem nerespektoval nepsané zásady akademického prostředí, kterými se jinak zaštiťoval.
Nechci zde nějak moralizovat; pokud bychom zohlednili čistě pragmatické hledisko (což by mohl ocenit V. Klaus sám), takový styl debaty nejen nemůže vést k efektivnímu dialogu, který v sobě dokáže integrovat rozdílná stanoviska a vytvářet z nich novou kvalitu, ale navíc znemožňuje komunikaci vůbec, jako takovou. Potom se člověk tolik nediví tomu, jak je možné, že „parta našich chlapců“ v čele hlavních politických stran není schopna najít společnou řeč. To teď nesvaluji jen na Václava Klause, začínám se obávat toho, že nedostatek komunikačních dovedností je rys pro naše politické poměry symptomatický. Potom je ale třeba jasně říct, že lidé typu Klause už jednoduše nemají pro politickou scénu pro futuro co nabídnout. I to může být závěr jednoho nepovedeného odpoledne.
RICHARD GLÜCKSELIG