Homo homini brutus

aneb člověk člověku hrubcem

Jako zastánce všech moderních technologií, které mají člověku usnadňovat život (ano ISIC, to je ono!), jsem se rozhodl opět navštívit menzu. Proč jsem do ní přestal před třemi roky chodit? Jedním z důvodů byli ONI. Známe je všichni. Úspěšní, perspektivní, ambiciózní mladí lidé, naši spolužáci...

...a byli tam zas.

Stojím ve frontě na oběd, mám hlad, a tak trochu reptám na kapacitu jídelny - ať si kdo chce co chce říká a bez zášti k našim kolegům z jiných fakult MU, kteří nemají vlastní menzu - připadá mi nedůstojné, že nejsou výjimkou okamžiky, kdy stojíte s tácem jídla a čekáte, až se uvolní nějaké místečko...

A když tak stojím, nemohu si nevšimnout JICH. Už se nekrčí jako před lety, už se ustrašeně nepředbíhají, aby si toho nikdo nevšiml. I zde je vidět pokrok. Dvojice mladíků suverénně vejde do jídelny, vybere si zatím ještě volné místo, tam si odloží, jeden z nich si zakoupí volný oběd, s úsměvem ignorují řadu a je vidět, že jim (na rozdíl ode mne) bude chutnat. A já, místo toho, abych je zdvořile nebo nezdvořile vyprovodil na konec řady, zbaběle mlčím.

A tehdy jsem si vzpomenul na jedny z mála seminářů, do kterých stojí za to chodit, kolegové z 9. semestru ví, o kterých mluvím. Vzpomenul jsem si, jak se nás docent Hungr ptal, jestli tato společnost, tedy my všichni, netrpíme absencí morálky.

Někdo tehdy řekl: „Ne morálka, ale obyčejná SLUŠNOST nám chybí!“ Já vás prosím, nezapomínejte na to, uděláte radost jednomu páťákovi.

Adam Kafka