Dejme justici širší mantinely

Činnost české justice je hojným předmětem hodnocení. Tento popis bývá zpravidla více či mé-ně kritický. Domnívám se, že by bylo jen nošením sov do Athén připomínat např. jistý před časem značně populární seriál z dílny veřejnoprávní televize.

Společným jmenovatelem kritiky bývá pomalost soudního procesu, obtížná vynutitelnost pra-vomocných rozhodnutí či možnost (zpravidla žalovaných) stran neúměrně protahovat soudní řízení. Negativně vnímána je rovněž absence Nejvyššího správního soudu a dále pak vysoké náklady na soudní proces a právní zastoupení. Hlavně je však napadána „nemorálnost a nespravedlnost“ někte-rých soudních rozhodnutí.

Nutno konstatovat, že současná legislativa není pro soudy dostatečně silným opěrným sloupem. Pozorným pohledem je tu možno nalézti mezery, nedotaženosti, absentující návaznosti či řadu ne-jednoznačností, které objektivně způsobují soudcům výkladové potíže.

Úloha soudců je složitá a po všech stránkách náročná, tudíž je nasnadě, že mnohá jejich roz-hodnutí se leckomu jeví jako nespravedlivá. Kterak se však soudce může vyhnout kritické palbě, která se převážné opírá o morální principy a normy, jež ovšem leží vně platného rámce pozitivního práva? Vždyť soudce je povinen d1e naší normy norem Ústavy ČR se řídit pouze zákonem.

Bohatá paleta společenských vztahů přinášených každodenním životem však mnohdy vytváří situace, které zákon nebo jiný právní předpis nereguluje. A to ani při výkladu jdoucím do co největ-ší šíře umožněných hranicemi té které normy.

Právní teoretikové i přemýšliví právníci z praxe se shodují na následující skutečnosti. Pro ob-last soukromého práva - t.j. zejména práva občanského, obchodního, pozemkového, rodinného, pracovního či autorského - by bylo vhodné vytvořit určitou obecnou normu, která by mužům v talá-rech poskytla možnost právo nejen nalézat, ale i částečně tvořit. Jsem si plně vědom, kterak ne-snadné bude hledání legálního vyjádření, které náležitě určí mantinely zmíněné soudcovské tvorby. Avšak v žádném případě by se nejednalo o nic naivně převratného. Ostatně i známý rakouský vše-obecný občanský kodex (ABGB z roku 1811) na tuto dispozici moudře pamatoval.

Řekl bych, že většina ctihodných soudců by tuto nelehkou roli v sektoru tvorby práva bez zá-sadnějších obtíží zvládla. Pro veřejnost - často až nepřiměřeně kritickou - by to dozajista bylo zře-telné posílení signálu, že práce a odpovědnost soudců si zaslouží řádné ohodnocení. A rovněž by se snížila intenzita perfidních ataků na doživotní jmenování soudců.

Myslím si, že „rozvázání rukou“ by justici následně přineslo tolik potřebné zvýšení společen-ské prestiže.

PETR KOLMAN

Autor je studentem právnické fakulty MU Brno, člen Mladých konzervativců, člen Zastupitel-stva Brno - Komín, předseda Komise podnikatelské RMČ. Publikační činnost: příspěvky v Rovnosti, Slovu, Právu, Moravském dnu, Lidových novinách, Pravém Úhlu atd.