Právo životního prostředí aneb právní normy (?) a praxe

Pojďme společně nahlédnout do tří právních předpisů, které jsou systematicky řazeny do práva životního prostředí a srovnejme některé právní normy v nich obsažené s realitou. Nahlédnutí první: § 2 vyhlášky MZ č. 13/1977 Sb., o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací, stanoví, že „Státní, družstevní, společenské a jiné organizace…i občané jsou povinni činit potřebná opatření ke snížení hluku…aby občané byli jen v nejmenší možné míře vystaveni hluku…“

Nyní přerušte čtení a vyjděte k nejbližší silnici. Velmi vhodná je ta nám z fakulty nejbližší – ulice Veveří. Chvíli stůjte a poslouchejte. Nebo zkuste mluvit s někým, kdo stojí těsně vedle Vás. Nejste-li hluší, musíte stejně jako já dospět k závěru, že každý řidič projíždějícího automobilu porušuje výše uvedenou právní normu. Ale mám i jiné řešení: výše uvedená část vyhlášky vůbec není právní normou, neboť jí chybí jeden ze základních znaků právní normy – právní závaznost.

Onen § 2 má asi stejnou váhu jako ustanovení § 2 ZOR, podle kterého snoubenci mají před sňatkem poznat své charakterové vlastnosti. Ani toto ustanovení není právní normou. Zkusme si však představit, jak by to vypadalo, kdyby obě ustanovení právními normami byla a jejich nedodržování by se trestalo. V tom klidu by se snad dalo poznávat i leccos jiného než jen charakterové vlastnosti.

A závěr? Nebojte se, i zítra ráno můžete jet svým automobilem a nehrozí Vám trest za hluk, který způsobujete. Ale co ti ostatní? Snadné – ať si také koupí auto a zavřou se do svého klidu, naplněného hudbou z rádia

Nahlédnutí druhé: článek II hlavních zásad péče o zdraví lidu zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, podle kterého každý jednotlivec má „žít zdravě a vyvarovat se vlivů škodlivě působících na jeho zdraví…a zároveň…napomáhat dobrému vývoji zdraví svých spoluobčanů.“ Úvahy stejné, jen závěr trochu jiný. Beze strachu zítra zase jeďte autem, neb trest Vám nehrozí. A ostatní nechť si pořídí auto, aby se nemotali po ulicích a neničili si zdraví při každém vdechu.

Nahlédnutí třetí: jakpak nám asi funguje nový zákon o právu na informace o životním prostředí. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že dobře. Alespoň ze strany Magistrátu města Brna, který informuje včas a vyčerpávajícím způsobem. Pro úplnost vyberme jednu z odpovědí. Na dotaz o rozptylové situaci ve městě Brně Magistrát odpovídá, že rozptylové podmínky ve městě Brně jsou uspokojivé. Ovšem krom jednoho druhu míst. Velmi neuspokojivé jsou rozptylové podmínky okolo silnic. Automobilová doprava je také tím činitelem, který způsobuje dnes již naštěstí zřídkavá překročení emisních limitů.

Stručné shrnutí by tedy mohlo být dvoubodové. Za prvé: odstraňme z našeho právního řádu zdánlivé právní normy, které nám tento již tak dost složitý systém jen zbytečně zaplevelují. Za druhé: zkuste přemýšlet, jestli nám to ježdění auty opravdu stojí za to. Opravdu si myslíte, že čas či námahu ušetřené jízdou autem lze srovnat s pocitem lidí jdoucích pěšky? Lidí, kteří chtějí slyšet i něco jiného než motory a dýchat něco jiného než olovo. Ale řešení je vlastně snadné. Tak ať si koupí auto a vyjedou na výlet. Je ale ještě kam vyjet?

LUDVÍK ŠEVČÍK

autor prý není ekologický fundamentalista