Alibi, populismus a odvaha?
Asi byste dnes jen velmi těžko hledali člověka, který jako obyvatel evropského světadílu neslyšel nic o tom, co se v současnosti děje na Balkáně, respektive v Kosovu. Je to logické, protože něco podobného se v Evropě velmi dlouho nestalo. Situace je, mírně řečeno, krizová vzhledem k tomu, že se dotýká nejen Srbů a kosovských Albánců, ale všech okolních států, potažmo celé Evropy, a především Spojených států a Ruska.
O výjimečnosti zásahu spojeneckých sil NATO hovoří i fakta historická. Jde o první bojovou operaci, kterou NATO ve své historii vede proti suverénnímu státu. Je to poprvé od roku 1945, co se německá armáda účastní skutečné válečné operace. Akci nepožehnala Rada bezpečnosti při OSN, právě díky Rusku, které vždy považovalo tuto oblast za svou sféru vlivu.
Co teď? Nad Kosovem létají spojenecká letadla, padají bomby, ale především umírají a ze svých domovů jsou vyháněni lidé. Srbové nebo Albánci, jsou to obyvatelé, kterým bohužel vládne despotický vůdce. Všechno mezinárodní úsilí vede jen k jednomu cíli: k ukončení této tragédie a urovnání situace v této oblasti. Snad nikdo si nepřeje nic jiného.
Nicméně, jak už to v kritických situacích bývá, projevují se právě tehdy lidské charaktery a s nimi jejich slabiny. Po začátku krize v Kosovu se totiž začaly dít v ČR velmi zvláštní věci. Slova, která vypouštěli čeští politici ze svých úst, by možná nyní rádi zapomněli. Nechce se věřit, že necelé dva týdny po pompézně oslavovaném vstupu ČR do NATO, který mnozí čeští politici neskromně připisovali právě na svůj štít zásluh, se většina z nich začne chovat jako, bychom byli členy úplně jiných seskupení.
Objeví se série populistických a alibistických prohlášení, kterými většina z nich jen ohřívá svou politickou polívku u svých voličů. Ono je hezké říci: „Ještě nebyly vyčerpány všechny možnosti řešení, lepší by bylo posečkat.“ Ovšem kde je ta hranice čekání? Co všechno by se ještě mělo stát, aby útok nebyl neoprávněně předčasný? Ano, právo na názor má každý, včetně politiků, ovšem jaksi jim zase chybí odvaha říci: „Já s útokem nesouhlasím.“
Jejich výroky budí na mezinárodní scéně dojem, že ČR je sice v NATO, ale s tím, co se děje, nemá nic společného. Prohlášení členů vlády včetně jejího předsedy, že rozhodnutí o útoku NATO bylo učiněno již před vstupem ČR, která se k této věci nevyjadřovala, jsou jednoduše nepravdivá. O možnosti útoku se hovořilo již dlouho dopředu a vláda musela vědět, že po našem vstupu 12.3. bude o případném útoku spolurozhodovat, i když se jej pravděpodobně nebudeme účastnit.
NATO totiž zatím neprovedlo žádnou akci, ke které by se souhlasně nevyjádřily všechny členské státy. ČR ústy předsedy vlády, potažmo ministra zahraničí, dala souhlas s útokem, a to 23. března. Útok pak nastal 24. března večer.
Je na pováženou, že naši političtí představitelé, a to i ti nevládní (až na výjimky včetně prezidenta republiky), se tak brzy po našem dlouho očekávaném vstupu do NATO nedokázali vyrovnat s touto mezinárodní situací a naprosto zklamali. Mnohem jednoznačněji si s problémem poradilo Polsko i Maďarsko, taktéž noví členové aliance. Opravdu to pak může vypadat, jako by NATO vstoupilo do ČR a ne naopak.
To, že jsou na Balkáně lidé vražděni a vyháněni ze svých domovů, je hrozné, ale právě proto zahájilo NATO útok. Filozofickou otázkou tu zůstává, zda je možné protivit se zlu „menším“ zlem. Protože ve válce vždy umírají lidé, a to hlavně ti nevinní.
Je smutné, že tam, kde jsou pošlapávána lidská práva, nemají někteří politikové dostatek odvahy postavit se proti tomu alespoň slovně a místo toho se snaží zviditelnit sebe a své politické pískoviště. Doufejme jen, že se balkánský konflikt nerozšíří dále do Evropy. To by se totiž mohlo stát, že se pro změnu zase NATO nebude moci rozpomenout, je-li ta ČR vůbec jeho členem.
ARNE NEKULA
