Jsem student práv, kdo je víc?

Psal se rok 1995. Byl poslední srpnový den a já se pomalu ubíral pozdně letním Brnem vstříc své nové budoucnosti, o které jsem měl v tu chvíli jen velmi mlhavé představy. Byl den mého zápisu do prvního ročníku denního studia na PrF MU v Brně. Obrovská budova (aspoň mi taková tehdy připadala), moudré hlavy docentů a profesorů, ale hlavně moji noví spolužáci. Jací asi budou?

Čas utíkal strašně rychle, už tu byly první zápočty, první zkoušky přinášející též první zklamání, ale nakonec i první státnice nechávající v člověku pocit, že už opravdu něčeho dosáhl. Vzpomínám na prof. Vlčka, který se nás před ní téměř otcovsky snažil povzbudit tvrzením, že je u ní v prvé řadě potřeba ukázat, že již se nás fakulta dotkla a že máme právo rádi.

Případné nedostatky ve vědomostech prý jsou podružné a dají se odpustit, absence povědomí náležitosti ke stavu právnickému však nikoliv. Jistě to tehdy pan profesor myslel více než dobře a určitě nám tím alespoň trochu ubral obav z „áčkovek“.

Čas však opět běžel dál a slova pana profesora mi postupně zapadla kamsi hluboko do podvědomí. Dnes se mi ale znovu vynořují a já s láskou vzpomínám na tu dobu, kdy jsme tam vystrašeni seděli v přednáškových lavicích a hltali každé jeho slovo. Vystrašení je totiž dnes téměř to poslední, co lze z většiny mladších studentů cítit. Vše by bylo v naprostém pořádku, kdyby u nich byl strach z neznámého nahrazen zdravým sebevědomím.

To, co z nich však mnohdy čiší, je sebevědomí až chorobně nezdravé, získané pravděpodobně výchovou ve stylu „Ty jsi ten nejlepší, nad Tebe nikoho není“. Vzpomínám si, jak mě asi před rokem v PC centru jeden ze studentů nižšího ročníku požádal o pomoc s vytištěním své seminární práce na téma „osobní rozvoj“. Jak jsem mu tehdy asistoval, padl můj pohled občas též na řádky, které napsal a ze kterých se mi záhy udělalo až nevolno.

Volně převyprávěno tam uváděl fakt, že je hrozně rád, že se stane právníkem, neboť si tím automaticky získá společenskou prestiž a úctu ve svém okolí a samozřejmě mu to otevře cestu do vyšší společnosti. Co se týče toho, co bude konkrétně po škole dělat, nebyl si ještě jistý, zda půjde do vysoké politiky či skončí jako „pouhý“ soudce Ústavního soudu. V době, kdy se současní páťáci třesou o to, zda vůbec budou mít práci, mi to daleko spíš připomíná výkřik pomatence než seminární práci studenta právnické fakulty. Toť příklad první.

Nedávno si kráčím se svým kamarádem na fakultu, když tu on zastaví nás míjejícího chlapce a ptá se ho, kdy že mu dodá slíbený článek do jednoho nejmenovaného studentského časopisu. Prý tak asi neučiní, neboť jeho úvahy jsou pro tento plátek příliš velikášské a hodí se spíš pro Právní rozhledy. Inu, není nad to, když se někdo sám dokáže objektivně ohodnotit.

Jako třetí a poslední příklad pak uvedu dění ve studentské komoře, jejímž jsem členem. Při jednání v akademickém senátu přirozeně často dochází k názorovým neshodám mezi studentskou a učitelskou částí tohoto orgánu. Tyto neshody lze řešit buď kompromisem nebo ústupem jedné ze stran. Na rozdíl od některých mladších senátorů se však nedomnívám, že Studentská komora má vždycky pravdu a že by tedy tím, kdo ustupuje, měli vždy být jen učitelé. Nejde přece o boj komor, ale o to, najít pro určitý problém co nejkonstruktivnější řešení.

Studentská komora má často na věci pokrokovější pohled, učitelské ale nemůžeme upřít to, že se skládá z lidí, kteří z drtivé většiny působí na fakultě daleko déle než my, studenti, a kteří proto vidí v některých problémech daleko více souvislostí než naše mnohdy „horké“ hlavy.

Vyzývám nás proto všechny, buďme k sobě kritičtější, zastřešujme svou případnou nadprůměrnost skromností a važme si názorů druhých a zvláště těch, kteří toho v životě dokázali zatím mnohem více než my, které to snad teprve čeká.

JAN BURDYCH