zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 16
ČLÁNEK: Počet zobrazení 2788. (Sessions 2573)
Vlaky, rychlovlaky a české dopravní karamboly
     

Vlaky, rychlovlaky a české dopravní karamboly

V posledním čísle Octopusu byli i čtenáři tohoto elitního plátku ofouknuti lehkým vánkem evropanství v článku našeho kolegy a absolventa Vítka Schorma. Na úvod bych mu již pouze za tento fakt vyslovil svůj dík. Ústavní rozměr vztahu České republiky k mezinárodnímu společenství a evropské integraci trápí několik málo odborníků přinejmenším od konce roku 1992, kdy základní zákon staronového státního útvaru nabyl definitivní podoby.

Je jistě potěšující, že po pěti letech se mu začali věnovat s plnou vážností i někteří politikové. Vítkův krátký článek nemohl postihnout do podrobností všechny aspekty tohoto problému. Přesto si neodpustím několik doplnění a kritických poznámek.

Abychom pochopili vztah českého a mezinárodního práva, musíme nejprve nahlédnout pod pokličku posledně jmenovaného. Většině čtenářů, kteří neprošli základním kurzem mezinárodního práva, doporučuji přečíst si útlou zelenou knížečku docenta Malenovského, která bez zbytečných průtahů řadu problémů objasní.

Na tomto místě pouze zdůrazním pro naše pozitivisticky laděné studenty, že mezinárodní právo nejsou pouze a výhradně mezinárodní smlouvy, jak by se z Vítkova článku na první pohled mohlo zdát. Podstatnou a významnou část mezinárodně právního systému tvoří zejména mezinárodní obyčeje (pro nadšené příznivce lex mercatoria připomínám, že se nejedná o mezinárodní obchodní zvyklosti), které žádný stát formálně nevyjednává ani neratifikuje, a proto nemohou podstoupit ani ústavou vymezenou legislativní cestu k vnitrostátní závaznosti. Přesto se jimi stát jakožto subjekt mezinárodního práva musí řídit.

Novela české Ústavy by měla zavést osvědčený francouzský model předběžného posouzení ústavní kompatibility přijímané mezinárodní smlouvy ústavním soudem. Zároveň však Ústava musí komplexně zakotvit poměr českého práva k právu mezinárodnímu, tzn. i k mezinárodním obyčejům, kde je předběžné posouzení ústavní kompatibility ipso facto nemožné. Jedinou možnou cestou je deklarování aplikační přednosti mezinárodních norem, jimiž je Česká republika vázána, před normami vnitrostátními.

Aplikační přednost neznamená vyšší právní sílu normy, nýbrž procedurální postup orgánů aplikujících právo v případě, že vnitrostátní právní normy jsou v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. V tomto případě – velice zjednodušeně řečeno - orgán jakoby „pozapomene“ na příslušnou národní normu a aplikuje normu mezinárodní. Z principu aplikační přednosti však nelze obecně odvodit přímou vnitrostátní závaznost všech norem mezinárodního práva, potažmo všech mezinárodních smluv schválených Parlamentem a ratifikovaných prezidentem republiky.

Řada mezinárodních smluv neobsahuje jasný katalog práv a povinností vnitrostátních subjektů práva (fyzických a právnických osob) a pouze zavazuje stát takový katalog přijmout. Pouze některé mezinárodní smlouvy lze označit za tzv. self-executing treaties, tj. smlouvy, které mohou být aplikovány i bez vnitrostátní prováděcí normy. Zájemce o problematiku vztahu mezinárodního a národního práva odkazuji na bohatou domácí a zejména zahraniční literaturu (doporučená metoda – vyhledej si sám!).

Za mnohem závažnější pasáž Vítkova článku považuji otázku ústavního zakotvení integrace České republiky do Evropské unie. Zde bych si dovolil v několika bodech polemizovat. Zájem o vstup do Evropských společenství projevovala naše politická reprezentace nedlouho po společenských změnách na konci osmdesátých let. Od počátku let devadesátých probíhala jednání, jejichž výsledkem měla být tzv. asociační dohoda mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Československem na straně druhé.

Téměř hotový text dohody byl odložen v momentě, kdy bylo jasné, že Československo nepřežije Nový rok 1993. V roce 1993 započaly práce na dohodě znovu. Tzv. Evropská dohoda byla podepsána v říjnu téhož roku a nabyla účinnosti k 1. lednu 1995 (vyhlášena pod č. 7/1995 Sb.). Malý historický exkurz ukazuje, že v roce 1992 si museli být čeští politikové vědomi ústavních aspektů potenciálního přistoupení České republiky k zakládajícím smlouvám Společenství a od roku 1993 rovněž Evropské unie. Přesto Ústava České republiky neobsahuje ani náznak řešení této situace.

Integraci České republiky do struktur Společenství je nutno z právního hlediska vnímat ve dvou rovinách – jednak jako trvalé postoupení části kompetencí suverénního státu nadnárodní organizaci, jednak jako povinnost implementovat standard evropské legislativy – tzv. acquis communautaire. Ačkoli se Evropská společenství vymykají tradičním pohledům na mezinárodní organizace, zřizovací smlouvy mají jednoznačně povahu smluv mezinárodních, tedy i závazky členských států vůči Unii jsou mezinárodní povahy.

Jak Vítek správně uvedl, členské státy zůstávají „svrchovanými“ i přesto, že řada důležitých rozhodnutí především hospodářského charakteru padá v Bruselu. Čl. 220 (před amsterdamským přečíslováním čl. 164) smlouvy o založení Evropského společenství přiznává výlučné právo vykládat smlouvu a návazně všechny smlouvy tzv. primárního práva Společenství Evropskému soudnímu dvoru. Ten ve svých četných rozhodnutích konstatoval, že Společenství vytvořilo svébytný systém mezinárodního práva, založeného jak na zmiňovaných zřizovacích smlouvách, tak na legislativních aktech orgánů Unie (tzv. sekundárním právu) a toto právo musí být v členských státech přednostně aplikováno. Z uvedených principů někteří čeští politici odvodili nutnost zakotvit nadřazenost evropského práva do základního zákona. Jedná se však o dojem poněkud zcestný.

Pro přijetí principu primátu práva ES bohatě postačí obecná ústavní klauzule konstatující aplikační přednost mezinárodních norem před normami vnitrostátními. Co však musí být ústavně řešeno, jsou procedurální vztahy mezi národními a nadnárodními orgány, jakož i mezi národními orgány včetně orgánů samosprávy navzájem. Ústavně musí být řešen rovněž proces vlastního vstupu do Evropské unie, tak aby přistoupení ke zřizovacím smlouvám a k jejich budoucím novelizacím a doplňkům bylo podmíněno obligatorním závazným referendem.

V implementaci evropského práva máme skutečně skluz, a to takový, že dle některých odborníků i politiků objektivně hrozí vyřazení České republiky z první vlny „vyvolených“. I přes ujišťování vládních představitelů, že jsme co do úrovně implementace lepší než naši souputníci, z Vítkova článku lze jasně vyčíst, že nám hoří za patami (což např. - soudě z výroků polských politiků - nelze říci o našem severním sousedovi). Dočasné postoupení zákonodárné pravomoci Parlamentu vládě je skutečným výkřikem padajícího z útesu (v dějinách demokratického Československa k tomu došlo snad pouze v době hospodářské krize a protektorátu).

Tomuto líbivě prezentovanému návrhu odpovídá i poněkud zavádějící argumentace, že „Parlament nemůže prakticky nic změnit na návrzích zákonů odrážejících komunitární právo.“ Kdo někdy četl některou ze směrnic ES, a jsou to v drtivé míře směrnice, které musí být implementovány, ví, že ne všechny jsou obsahově natolik komplexní a jednoznačné, aby nenechaly členským státům ani píď pro legislativní manévrování. Právě naopak. Jako skutečně nebezpečné bych viděl spíše předání veškeré manévrovací moci ministerským úředníkům a členům vlády, která je vládou menšinovou. Takovýto přístup k implementaci v situaci, kdy parlamentní většina je pravicová a vláda monotónně levicová, by hraničil s projevem tropického šílenství v podmínkách mírného klimatického pásma. Nemám rád parlamentní politikaření, ale nemám rád rovněž falešné argumenty politikařením zavánějící. Jak z bludného kruhu ven?

Problém nevidím v systému přijímání implementačních norem, ale v neprofesionalitě našich parlamentářů, kteří mají pocit, že každý přijímaný zákon musí obsahovat alespoň jedno slovo jejich nejskrytějších myšlenek. Za prvé je nutno zcela jasně konstatovat, že evropské právo chceme implementovat, potažmo, že skutečně chceme vstoupit do Evropské unie. V tom případě nesmí být vedena diskuze o principech, které z komunitárních norem jasně vyplývají. Poslanci se musí dále zbavit přežitku minulých desetiletí, že zákony jsou zde pro lidi, a proto musí každému ustanovení zákona rozumět i dělník se základním vzděláním (měřeno subjektivními dojmy některých poslanců).

Pro lidi je zde funkční právní systém. Aby byl systém práva funkční a kvalitní, musí zde existovat kvalitní právní normy. Kvalitními právními normami jsou jen takové, které splňují požadavky kvalitní legislativní práce, jednoznačného právního jazyka a systémové kompatibility s právním řádem. Jednoduše řečeno, právo je pro lidi, ale zákony jsou pro odborníky a tomu musí odpovídat i úroveň jejich „srozumitelnosti“.

Pro přijímání norem, které by implementovaly komunitární právo, by přesto mohl platit zvláštní, přísnější režim. Právo zákonodárné iniciativy by náleželo výlučně vládě, která by postupovala podle schváleného harmonogramu implementace. Příslušný návrh by byl v prvním čtení přidělen výborům bez práva na zamítnutí návrhu. Ve výborech by proběhla vlastní odborná a politická diskuze, limitovaná přiměřenými lhůtami k projednání.

Lhůtu by obecně určoval právní předpis, ke zkrácení či prodloužení by mohlo dojít na základě usnesení pléna v prvním čtení. Norma s pozměňujícími návrhy en bloc by byla předložena Sněmovně ke schválení. Ta by o příslušných návrzích již nediskutovala, pouze hlasovala. Klíčovou pozici v legislativním procesu by měla nezávislá legislativní komise složená z odborníků-právníků, kteří by posuzovali kvalitu normy jako takovou, a to nejprve ve fázi vládního návrhu a poté ve znění schválených pozměňovacích návrhů po druhém čtení. Zástupce komise by se účastnil rovněž diskuzí v jednotlivých výborech a koordinoval.

Ve třetím čtení by pak Sněmovna mohla vyřknout své Ano nebo Ne – bez dalšího. V Senátu by procedura proběhla obdobně. I Senát by připojil své pozměňovací návrhy a stejná legislativní komise by je zpracovala. Pokud by vláda neplnila povinnosti vyplývající z legislativního plánu, mohl by být vytvořen systém upozornění, který by ve finále vedl až k pověření některého ze sněmovních či senátních výborů vypracováním kýženého návrhu. Tím by se zabránilo případnému politickému zneužívání monopolu vlády na zákonodárnou iniciativu.

Z Vítkova článku je patrný strach vládních činitelů z toho, že Parlament bude činit potíže, a vyzývá k „odpovědnosti za evropskou budoucnost obyvatel České republiky.“ Položme si opět otázku – chceme do Evropské unie? Nejsou snad poslanci a senátoři dostatečnou zárukou reprezentace mínění české veřejnosti? Nejsou snad voliči schopni posoudit, zda volená politická strana jim na základě svých dosavadních aktivit skýtá dostatečnou záruku bytí či nebytí Evropany?

Vláda bez pochyby „odpovědnost za evropskou budoucnost“ má, ale nač nutit k této odpovědnosti ostatní? Problém implementace není v pomalosti či hašteřivosti, ale v nejistotě a švejkování. Před „bahnem mýtu své vlastní svrchovanosti“ nás nezachrání žádný ústavní exces, ale skutečné vědomí odpovědnosti za vše, co děláme, znalost svých vlastních možností a respekt před znalostí druhých. Žádný ústavní vlak evropský rychlovlak nepředežene, maximálně dojde k pořádnému českému karambolu. Ostatně jako již několikrát v minulosti, když jsme se snažili přeskočit svůj vlastní stín.

LUKÁŠ JELÍNEK

autor již veškeré své funkce pozbyl, ale rozum mu zůstal

Autor: Lukáš Jelínek

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 2 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 16

 

Chapadlo

Zpoza křa

Právo životního prostředí aneb právní normy (?) a praxe

Výuka práva na počátku 21. století

Vlaky, rychlovlaky a české dopravní karamboly

Úlety z podstaty

Na druhé straně nebo taky o tom, co si myslíme, když vám to mícháme

Ujetý Stone

Jsem student práv, kdo je víc?

Podvojné účetnictví snadno a rychle

Plonková sedmička

Kreditní systém

Alibi, populismus a odvaha?

Poznámky na okraj jedné konference

Klauzurní práce

Kelímky

Jaro v Americe

Interview s Doc. Rozehnalovou

Hospody

Kulový blesk aneb Co nás čeká nového?

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners