Na druhé straně nebo taky o tom, co si myslíme, když vám to mícháme
Šestnáctého března, přesně den před svátkem sv. Patrika, proběhlo v doupěti Radost další třeťácký půlení. Jakožto člen tohoto ročníku jsem se tedy rozhodl, že se půjdu rozpůlit, uvažoval jsem dokonce i o rozčtvrcení. Moc jsem se těšil. Shodou náhod jsem se však ocitl na druhé straně baru. Jelikož už mám s tímto druhem práce určité zkušenosti, tušil jsem, co můžu očekávat. Ale překvapili jste mě.
Úplně vyvedli z rovnováhy. Bar jsme otevřeli krátce před devátou hodinou, a to byl asi tak poslední časový údaj, který jsme stihli registrovat. Pak už se jenom nalívalo, přelívalo, odlívalo, rozměňovalo, přeměňovalo a zaměňovalo. A z vaší strany nadávalo. Ačkoli jsme obsluhovali vaše žíznivé krky rychlostí bujně nabujelého oře tryskajícího někam za klisničkama, padesát lidí v jednom momentě prostě obsloužit nešlo.
Dvě ruce jsou obrovský handicap, a tak jsem se každých pět minut modlil, aby se odněkud vynořila inteligentní chobotnice. Nevynořila se, potvora. Naštěstí jsem si během pár minut vybudoval mentální anestezii kombinovanou intenzivním flegmatizmem. Tato nemoc se projevuje tak, že se vám zúží zorné pole, uši se nastaví vždy jen na jednoho zákazníka a mozek ignoruje vše, co nepochází od osoby, kterou právě obsluhujete.
Když na vás totiž ječí deset lidí „třikrát vodku s džusem“, „beton a rum“, „dělej ty debile“ a další konverzační pikantnosti, nemáte ani jinou možnost. Pot z nás lil proudem a my vyhazovali jednu prázdnou láhev za druhou. Jak jsem řekl, moc pijete.
Jak si vybíráme, koho zrovna obsloužit? Abych řekl pravdu, neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Dívky měly asi trochu (když tak o tom zpětně přemýšlím, tak asi hodně) výhodu, za což se teď chci všem pánům omluvit, ale jsem jen pouhý smrtelník. Další výhodu měli ti, kdo hlasitěji hulákali, a pak ti, kteří mávali předem odpočítaným jízdným. Ona je to totiž velká úleva, když nemusíte u každýho druhýho rozměňovat pětistovku.
Co máte nejradši? Dle vyprodávaných zásob je to vodka mit džús, za níž trošku zaostává becher, následovaný fernetem. Ale po deseti panácích už je vám to stejně jedno. Jak totiž docházely zásoby a my měli stále se zužující sortiment, byli jste ochotni vypít doslova vše. Pouze skalní přívrženci toho či onoho odcházeli s kyselým výrazem v obličeji a rozhodli se dále již jen abstinovat.
Co je na této práci velká zábava? Pozorovat, jak se vám rozšiřují zorničky, motají jazyky a malátní pohyby. Pozorovat, s jakou netrpělivostí čekáte na svůj vytoužený drink a s jakým blaženým výrazem si jej odnášíte kamsi do neznáma. Pozorovat přátelské pohledy vděčnosti za trochu toho umíchaného teplíčka (ne ty nepřátelské, ty, co by nás nejradši probodly něčím hodně tupým, abychom hodně trpěli).
Pozorovat krásně se usmívající dívky a spokojeně brumlající pány. Vysvětlovat slečnám, že čtyři deci vína a čtyři deci vody do půl litru prostě nenaliju. Přemlouvat osobu zoufale prahnuvší po červeném, aby si dala radši bílé. Vypíjet namíchaný drinky, když si spletu objednávku. Toto všechno zcela vyvažuje šest hodin náročného lopocení a uspokojování zhruba sto padesáti lidí (jenom odhaduju, těžko říct, kolik vás tam vlastně bylo).
Takže závěr? Jak říkám, nebýt vysokoškoláků, zhroutí se nám ekonomika, a vy jste jí šestnáctýho večer pomohli trochu se vzpamatovat. Doufám, že jste si to užili a pořádně se rozpůlili a nezanevřeli na barmany, protože vězte, DĚLALI, CO JIM SÍLY STAČILY, A CO VÁM NA OČÍCH VIDĚLI.
Ježour