HOSPODY

Skončila sezóna lovu kachen. Skončila sezóna lovu tučňáků a ledních medvědů. Skončila sezóna lovu bobrů. Začala sezóna lovu na vysoké. Za tím účelem jsem si koupil novou kulovnici. Leč, co s kulovnicí, když znalosti zkoušejících jsou oproti mým neprůstřelné. Nezbývalo tedy než odložit zbraně, otřít prach na policích s knížkami, vyhnat z nich pavouky, moly a jiné ryby a začít naplňovat heslo jistého Jana Amádea Komenského. Začal jsem se prokousávat tunami papíru a nostalgicky vzpomínal na ty krásné chvíle prožité v pohostinstvích a restauračních zařízeních. Stránky plynuly v propadlišti mozkových buněk a moje víčka se zavírala čím dál stupňující se frekvencí. Zdál se mi sen. V tom snu jsem navštívil tři hospody…

HOSPODA „A“

Bylo to drsný. Prostředí s bílými ubrusy, tříčlenná obsluha a nešťastný zákazník, který tu byl už po čtvrté. Jídelní lístek obsahoval čtyřicet položek, bohužel bylo možné ochutnat pouze jednu. Každé menu se však skládalo ze tří pokrmů. Už z prvního se mi zatočila hlava. Jíst 2000 a více let staré špécie je jen pro silné nátury. Co na tom, že si na nich pochutnávali staří Římané? Taktéž při druhém chodu se mi začalo viklat pár zubů. Při konzumaci mě napadala slova jako stop, stůj, stát, stačí. Ale obsluha trvala na tom, abych dojedl. S vidinou lehkého moučníku jsem se těšil na třetí chod. Těžší zákusek jsem ale v životě nejedl. Teoreticky vzato, mohlo to být dobré. Ale nebylo. K dezertu to mělo daleko, třešnička chyběla a bylo to stejně tak nestravitelné, jako předchozí dva chody. Kupodivu po mně personál nechtěl žádné peníze, naopak mně k mému překvapení potřásl pravicí a spiklenecky pošeptal: výborně, ani jste si neublinknul.

HOSPODA „B”

Prostředí se nápadně podobalo hospodě “A”. Až mi to bylo nápadné. Obsluha tu však byla pětičlenná. Menu bylo sice kvantitativně chudší, pouze 24 specialit, zato ale každá obsahovala velké množství variací. Chca nechca jsem po jedné šáhl, a to mě ještě nutili, abych losoval. Pan Šíma, zástupce Sazky, prohlásil, že losování proběhlo v pořádku, a já jsem se mohl pustit do díla. Hmota, ze které byl pokrm zhotoven, byla neidentifikovatelná, nicméně z obchodního hlediska musela mít zaručeně úspěch. Její příprava musela dát zcela jistě hodně práce, která si patrně vyžádala i mezinárodní kooperaci. Poté, co skončil proces, přišel čas na zásadní rozhodnutí: dám si to všechno ještě jednou? Můj žaludek byl naštěstí ušetřen. Celkem vzato, byl to takový soukromý večírek.

HOSPODA „C“

Co čert nechtěl, prostředí jakoby přes kopírák. Ke konzumaci hrál jakýsi kvintet a já byl opět nucen losovat. Vytáhl jsem číslo, na které vsadil opět někdo jiný. Navařili mi to pěkně, nicméně dietní to nebylo. Moje žaludeční vředy, získané v předchozích hospodách, se začaly ozývat. Trestuhodný žvanec zhoršovala ještě horší správa kuchyně. Mezinárodní veřejnosti a ústavním činitelům bych takový blaf nepředhodil! Bohužel, na ně také přišlo. Nadešel čas zúčtování. Kvintet začal hrát závěrečnou větu, jež připomínala Ódu na radost, a mně bylo jasné, že do této hospody se už také nikdy nepodívám.

...probudil jsem se celý zpocený, protřel oči a jal se hledat význam tohoto snu ve snáři. Nic přesně takového tam však nebylo. Nejpoužitelnější se mi zdálo: „Mikuláše viděti – nedělat prudké pohyby.“

Věnováno všem, kteří budou mít zablokovanou páteř.

MARTIN DOKOUPIL & PAVEL SCHROTT