Kelímky
Bylo to asi tak v roce 1991. Před náš panelákový dům byl přivezen zcela nový kontejner a na něm se skvěl jednoznačný nápis - PLASTY. Ten okamžik byl pro mne výzvou, a tak hned druhý den jsem začal třídit odpad, šťastný, neboť přesvědčen, že se jedná o první krok k dosažení stavu běžnému např. v Německu, kde vedle sebe stojí až pět specializovaných kontejnerů.
Nově probuzené ekologické uvědomění mne hnalo stále dál, takže jsem nejen terorizoval své rodiče, když náhodou umístili kelímek od jogurtu i s hliníkovým vrškem do koše na plasty, nýbrž v návalu vzteku jsem do toho koše i lezl a sprostý hliník odstraňoval, přesvědčen, že tak to přece musejí dělat všichni. Po několika měsících si na nový kontejner zvykli i ostatní obyvatelé našeho domu a já byl spokojen.
Uběhl rok či dva a můj kontejner, ke kterému jsem si již - přiznávám - stačil vytvořit niterný vztah, kdosi odvezl. Horší však bylo zdůvodnění: plastové odpadky, které spousta lidí pečlivě oddělovala, nakonec skončily ve spalovně na stejné hromadě, jako ostatní odpad.
Tenkrát jsem se cítil zrazen a hořký pocit podvodu vnímám dodnes. Toto úřední plácnutí přes mé přírodymilovné prstíky způsobilo obrat v mé duši a já se stal lhostejný k tomu, co se děje s odpadky, které vyprodukuji. Zkrátka, osud plastové láhve mne pro příště zajímal jen do té doby, než jsem vyprázdnil její obsah.
Tento příběh by však nebyl dobrým příběhem, pokud by mi v něm nakonec nesvitla ona jiskérka naděje. Pokud bych nedostal příležitost přestat býti ekologickým buranem. Že nejsem zcela ztracen, to jsem zjistil zcela nedávno. V lednu tohoto roku vydala vláda nařízení (č. 31/1999 Sb.), kterým se stanoví mj. seznam obalů, na něž se vztahuje povinnost tzv. zpětného odběru. Toto nařízení bylo nutné k provedení zákona o odpadech (č. 125/1997 Sb.).
Podstatou této úpravy je, že nejpozději ke konci příštího roku ten, kdo uvede na trh výrobek v obalu, jež je uveden v nařízení, je povinen obal bezplatně odebrat zpět a zajistit jeho recyklaci v souladu se zákonem. Nařízení pak uvádí zejména skupinu spotřebitelských obalů (krabice, plechovky, láhve apod.).
Tuto normu jsem potřeboval jako sůl. Její text zní moc pěkně, a i když si následky těchto ustanovení snad ani nedokáži představit, už se na to moc těším. Těším se, že budu znovu schraňovat jogurtové kelímky, láhve z umělé hmoty a tentokrát možná i konzervy po tuňákovi tak, abych je pak naráz, pěknou hromádku, odnesl do rukou nejpovolanějších, totiž prodavačce v naší samoobsluze. Pevně věřím, že já, ona i majitel obchodu budeme nakonec spokojeni, že jsme učinili právu zadost a navíc i něco pro životní prostředí.
ROBERT NERUDA