Poznámky a posměšky o povaze právníkova povolání

Milan Kundera ve „Směšných láskách“ píše, že ženy dávají ex post událostem jiný smysl. Právníci ostatně dělají totéž.

*

Anglické dělení advokátů na sollicitory a barristry má mnohé do sebe. Existují totiž právníci, kteří v klidu pracovny a bez časového tlaku dovedou promyslet určitou záležitost a navrhnout její řešení. Nedokáží však pohotově reagovat na okamžitou situaci. Důkladně se nachystají na soudní jednání a uplatňují svou přípravu i tehdy, když se jednání vyvíjí odchylně od jejich předpokladů; jsou pak podobni těm neobratným mladíkům a dívkám, co si připraví přesný scénář své milostné schůzky a jsou v rozpacích, když se partner chová odchylně od plánovaného algoritmu.

Jedinci s povahou sollicitorů trpívají také – jak říkají Francouzi – „nápady na schodech“. Až při odchodu ze soudní budovy zjišťují, co příhodného měli učinit a prohlásit v jednací síni; právě tím se liší od kolegů, kteří jsou již svou povahou určeni k tomu, aby byli barristry.

*

Chytrost se stává moudrostí až tehdy, když jsme schopni tlumit vnější projevy své myšlenkové brilance. Pokud to advokát nedokáže, mnohdy rozladí méně intelektuálně oslnivé soudce a občas i napoví druhé straně, jak a čím by měla ve sporu argumentovat.

*

Starý vtip s moderní rekvizitou i soudobým obsahem: Podnikatel odjel do lázní a uložil svému advokátovi, aby ho okamžitě informoval, jaký byl výsledek jednoho z jeho soudních sporů. Za několik dnů advokát posílá „esemesku“: SPRAVEDLIVÁ VĚC ZVÍTĚZILA. A podnikatel stejným způsobem přikazuje: OKAMŽITĚ SE ODVOLEJTE.

*

Podstata amerického porotního procesu prý spočívá v tom, že dvanáct dost náhodně vybraných osob odhlasuje, která strana má lepšího právníka.

*

Z mnoha amerických anekdot o advokátech považuji za nejroztomilejší tuto: Zesnulý advokát zaklepe na nebeskou bránu a naříká: „Proč já jsem jenom musel zemřít tak mladý, v pouhých padesáti letech?“ Svatý Petr nahlédne do svých záznamů a praví: „Tady něco nehraje. Podle odpracovaných hodin, které jste vyúčtoval svým klientům, vám muselo být 178 let.“

*

Parafrází Tayllerandova výroku bych řekl, že slovo bylo dáno právníkovi proto, aby zastřel podstatu určitých událostí. Když se v jednom státním úřadu ztratil spis, sdělovali to žadateli pomocí téměř básnivé formulace: „V mezidobí vyšel Váš spis z patrnosti a proto Vás žádáme o jeho rekonstrukci.“

Člověk si docela plasticky představí, jak se spis jednoho dne sebere a tiše, krok za krokem, „vychází z patrnosti“.

*

V banálním vtípku pracovník připojí k cestovní zprávě i účet z nočního klubu. Když je žádán o vysvětlení této nákladové položky, napíše lakonicky: „Člověk není ze dřeva.“ Stejně znějící větou by mohl advokát zdůvodňovat svůj palmární účet tehdy, když ho pomyšlení na klientovu kauzu budilo ze spánku a když si ještě dlouho v myšlenkách přehrával scény ze soudní síně a trápil se myšlenkami, co měl či neměl v té situaci prohlásit nebo udělat.

Mimochodem, jakási zahraniční statistika zjistila, že právníci v konfliktních povoláních (advokáti především) nemají nijak zvlášť velkou naději dožít se vysokého věku. Mnohem lépe jsou na tom například kněží (zejména ti protestantští) i vysokoškolští profesoři. Zajímalo by mne ovšem, jak by si v této tabulce stáli vysokoškolští učitelé, kteří se zároveň zabývají advokacií.

*

Ta historka se dá uplatnit při různých příležitostech. V rodině nefunguje splachovací zařízení a pozvou si instalatéra. Ten přijde, podívá se na zařízení, jednou klepne, dá tím vše do pořádku a vystaví účet na tisíc korun. Přednosta domácnosti se podiví a požádá o podrobnější rozpis nákladů. Instalatér napíše:

- jedno klepnutí – 10,- Kč, věděl jak a kam klepnout – 990,-- Kč. U právního poradce jde také především o to, aby „věděl, kam a jak klepnout“. Někdo se může zabývat kauzou dlouhé hodiny a stále ťuká na falešné místo; jiný se s věcí zdárně vypořádá jako instalatér v naší historce. Klient pak ovšem snadno získá dojem, že si chléb svůj ani zdaleka nezískává v potu tváře. Někdy tak nutí právníka, aby předstíral dlouhé hodiny aktuálního přemýšlení, i když v jeho okamžitém nápadu jsou skryta celá léta dřívějšího studia a někdy i geneticky kódovaná zkušenost předků.

*

Říká se, že vděčnost není politická kategorie. Existují i mnohá svědectví o tom, že advokátům projevují málo vděčnosti právě ti klienti, kteří by k tomu měli nejvíc důvodů. Gándhí to vyjádřil touto metaforou: Když jste zachránili člověka, který se topil, bude vám nějaký čas slovně projevovat svou vděčnost. Po nějakém měsíci však od vás bude schopen vymáhat náhradu za klobouk, o nějž přišel při té záchranné akci.

Petr Hajn