Tvorba a svoboda člověka

Počátek přesvědčení jedince o tom, že nejen on sám, nýbrž i všichni ostatní mohou činit to, co jim platné zákony výslovně nezakazují nebo co se nepříčí dobrým mravům, morálním normám apod., jeho skutečné využívání & dodržování této svobody lze spatřovat tam, kde se z neprobádaných končin mozku vynořují na světlo světa tvořivé schopnosti člověka. Neboť tvorba, v tomto případě bych se přidržel té umělecké, která lidstvu dává krásnou a zároveň zatěžující schopnost pozorovat a tvarovat realitu i jinak než v zájmu získání potravy, rozmnožování, bezpečí, je pramenem svobody.

Rumunský spisovatel a filosof žijící ve Francii, Mircea Eliade, tvrdil, že „umělecká díla tvoří ideální vzor pro člověka jako takového ... proto, že každý umělecký výtvor je výrazem svobodného činu a lidstvo směřuje (... za cenu kolika prolité krve!) k aiónu tvůrčí svobody, k novému způsobu bytí ve světě.“ Každý posun kupředu v umění, vědě, ale třeba i v nazírání na to, co je právní, co mimoprávní záležitostí, vede přes odmítavý, zpravidla nepochopený výkřik do tmy; výrok člověka-tvůrce bývá provázen výsměchem, výhrůžkami, v horším případě odměněn smrtí. Nový názor, jenž má změnit zaběhnutou společenskou praxi, vzniká většinou iracionálně, náhodným objevem, zapojením fantazie, a právě tímto činem (byť by byl následujícím výzkumem diagnostikován jako omyl) se člověk seberealizuje, vymaňuje své „já“ ze zatvrdlé pavučiny obecného smýšlení a dere se na piedestal někdy zasloužené, jindy pochybné a trapné slávy. Tuto mnohokrát potvrzenou a  snad i otřepanou skutečnost však dnes nelze vymezit tak jednoduše a schematicky.

Definovat, co znamená "dnes", lze jen velmi těžko. Jisté však je, že v současnosti se nejen naše společnost zmítá v obrovském moři paradoxů: tisíce lidí, vzpomínajících na komunistický režim se záští a zlobou, ačkoli odmítají diktát klasických autorit, s radostí a příjemně rozechvěni podléhají hlasu reklamy, totalitnímu uvažování reklamních imagologů ("Kdo nemá náš výrobek, patří přinejmenším do koncentračního tábora."). Vysmívají se uniformnímu oblečení a hudbě 80. let, a přitom se „stádním způsobem“ doplňovanou skladbou šatníku poslušně řadí do zástupů stejně smýšlejících příslušníků nových kast - pod křídly těchto minidiktatur zpravidla v separovaných místnostech a tajných zákoutích společně označují svého nepřítele, jímž je vkus ostatních lidí a dále hudba & knihy, které oni sami nevyznávají, neposlouchají či nečtou, vytvářejí vlastní jazyk, jehož neznalost se stává poznávacím znamením a důvodem k nenávisti. Zdá se, že přibývá sebevědomých lidí, kteří uznávají toliko vlastní zkušenosti, rozum, emoce, plivou na dogmata, filosofii, náboženství všeho druhu, poté se však nechají zmanipulovat prvním pouličním propagátorem Slepé víry a Oddanosti. Poučky a encyklopedické znalosti nabyté ve škole se jim zdají být pustou zbytečností a simplifikací, ačkoli náhodný výkřik zaslechnutý ve vesmíru médií vzápětí plní funkci neotřesitelné pravdy. Stále rostoucí počty extremistů a radikálů všeho druhu (buď mají k předchozím totalitním režimům osobně vřelý vztah, nebo žijí v zajetí tragických ideálů) kážou vodu tolerance, zneužívajíce svobody shromažďování a projevu, a následně pijí víno historických záští, rasismu, xenofobie, rychlých a konečných řešení jakéhokoliv problému.

Spisovatel Ondřej Neff v jakémsi rozhovoru řekl: „Jednou budeme na konec (20.) století vzpomínat jako na období blahobytu a neslýchané svobody. Mám dojem, že lidé si na sebe pletou obrovskou nesvobodu. S dnešní svobodou neumějí zacházet a neumějí si jí vážit.“ Omletou frázi o tom, že si lidé málo váží svobody, bych ponechal stranou. Co však nahání mnohem větší hrůzu – a v tom s Neffem musím souhlasit, je fakt, s jakou samozřejmostí a s jakou lehkostí mnozí lidé onu nesvobodu přivolávají. Jako kdyby se z mnohých lesů ozývalo: „Dříve jsme bývali pod kontrolou a trochu nám to vadilo. Dnes do značné míry můžeme přijmout odpovědnost sami za sebe, s čímž většina z nás souhlasí, jenže… Vyžaduje se po nás, abychom byli tolerantní, nerozlišovali lidi podle vnějších znaků, uznávali právo souseda na jiný názor. Chceme bojovat o vliv - a  nějaký respekt k odlišnému je pro nás katastrofou!!“

Nedomnívám se, že hlavní problém demokratické společnosti tkví v neschopnosti lidí danou svobodu využívat. Neustálé proměny diktatury v demokracii a opačně mají svůj původ v přirozené bojovnosti, v touze po ovládání ostatních, ve snaze o vlastní hmotný a duchovní prospěch na úkor ostatních. Nejde o nepřirozenou věc. Dosáhne-li tyranský režim svého vrcholu, kdy nejužší možná skupinka ovládá celý stát, nabude nespokojenost s rozdělením moci vrchu a dojde k revoluci. Začne-li se poté uplatňovat široká demokracie (což není pravidlem), elán a nadšení lidí se vyčerpá v tom okamžiku, kdy zjistí, že oni novou elitu tvořit nebudou. V současném informačním věku je celý tento proces zastřenější a komplikovanější, nicméně naznačené uvažování přetrvává. Definice vládnutí, vlivu, podřízenosti však musí být doplněny o další mocenské prostředky: kromě klasické armády jde o reklamu, pořad „Volejte řediteli“, mediálně proslulou tvář (důvod proslulosti nehraje roli) a telekomunikační monopol. Nezbytný arzenál účinných zbraní nutno doplnit schopným a nelítostným hackerem, v naléhavějších případech crackerem.

Řekl bych, že stručně zmíněný fenomén Tvorby velmi souvisí se Svobodou. Jakýkoli výtvor, hmotný i duchovní, představuje výsledek jednoho z nejsvobodnějších lidských činů. Jestliže se však vytvářejí arogantní centra nového druhu (ať už jsou skryty pod líbezným krunýřem alternativy k tradiční „zlé“ státní moci), která nesmiřitelně rozdělují společnost nikoli již jen podle výše konta, povolání, úrovně kravat, patřičné průměrnosti uvažování, nýbrž i podle nejčastěji užívaných drog (pivohlti versus trávomilci, trávomilci vs. smažky), podle televizního seriálu nejlépe odpovídajícímu jejich image a úrovni intelektu, nepoznamená to výrazným způsobem dynamiku vývoje umění, vědy, techniky, práva? Podle mého názoru ano. Třebaže rozvoj duchovního fondu lidstva nelze nikdy úplně zastavit, renesance tmářství hrozí neustále. A rozdrobuje-li se myšlení velmi vyostřeným způsobem, nutno se obávat, že tyto rozpory nahromaděné negativní energie mohou být v brzké době řešeny násilným, pro demokracii, svobodu, ale i život na Zemi katastrofálním způsobem. Zatím ale můžeme být klidní: narozdíl od Arkansasu se u nás ještě smí na školách vyučovat Darwinova teorie evoluce, narozdíl od Afghánistánu u nás dosud nikdo nestrhává sochy (naopak: v roce 1918 zničený Mariánský sloup má být věrně napodoben a znovu vztyčen), narozdíl od „kanálových“ metod ne-diskuse mezi čelními politiky se na akademické půdě a v hospodě přece jen ještě diskutuje.

Jaroslav Červenka