Co nás možná trápí
Říká se, že školní časopis Octopus by měl být také trochu více kritický, jak podle některých v poslední době nebylo. My však nechodíme po fakultě se zavřenýma očima (zvlášť proto, že bychom často vrazili do nějakého toho sloupu), a to samé určitě platí i o ostatních studentech. Proto zde uvedu pár případů, nad kterými jsem se v poslední době nejen já pozastavil (samozřejmě pouze obrazně).
Případ 1) ISIC
Nějak se mi nepodařilo pochopit důvod, proč musím jít, když chci prodloužit platnost průkazu nejdříve na studijní pro složenku, pak na poštu poslat složenku a pak opět zpátky na studijní pro nálepku na ISIC. Přitom se zde nabízí zcela jednoduché a logické řešení, zaplatit částku přímo na studijním. Významné je určitě i existence dalšího poplatku za odeslání složenky ve výši deseti korun (zřejmě tajná kartelová dohoda mezi fakultou a poštou). Studijní bych přitom nijak více nezatížil, už proto, že bych je navštívil jednou a ne dvakrát. V duchu teorie, že studijní je zde pro nás – tedy pro studenty (ostatně od toho jsou i placeni) – a nefunguje v duchu Kantovy metafyziky „an sich“ (blíže viz Kant, I.: Kritik der reinen Vernunft. Königsberg 1880.) či umělecké teorie „studijní for studijní´s sake“, vznesl jsem dotaz načež se mi dostalo jímavé odpovědi: „Studijní nemůže vybírat peníze, protože nemáme dohodu o hmotné zodpovědnosti a protože peníze vybírá ekonomické a tam mají málo lidí!“ Co dodat přátelé, navrhuji dohodu podepsat, své peníze do rukou pracovnic klidně svěřím. Už tak přitom studijnímu oddělení hrozí s plánem rektora na rozvoj informačních systémů zařazení do červené knihy vyhynulých druhů a brzy by mohla být jedna úřednice nahrazena třeba čtecím zařízením platebních karet.
Kausa 2) Referáty
Zřejmě stále aktuální je problematika seminářů. Smysluplností jejich obsahu by se asi především měli zabývat děkan a vedoucí kateder, ale určitě i studenti mají právo lecčíms přispět. Jednou z velkých vad ve vedení seminářů, která asi ještě nebyla prodiskutovávána, je jev referátů. Rozhodně však nechci obviňovat naše profesory z toho, že za ně musí látku přednášet studenti a oni si tímto chtějí ušetřit námahu – to bych si rozhodně nedovolil. Řekněme si však na rovinu, že poslouchat monotónní hlas svého kolegy po dlouhé minuty přednášející tichým hlasem okopírováné pasáže skript, svádíc přitom předem prohranou bitvu se spánkem, není žádným medem. Zvlášť když příprava leckterého takového referátu trvá méně času než jeho, ehmm, „přednes“. Jak říká jeden můj kolega: „Referáty bych zakázal!“ A já si jsem jist, že dobrý vedoucí semináře si lehce dokáže najít jiný způsob, jak zapojit studenty do hry a dokáže celou dobu semináře využít jiným způsobem. Rád bych si chodil na semináře poslechnout svého vyučujícího a ne svého spolubydlícího. U některých předmětů přitom zabírají referáty až podezřele velký časový prostor.
Kauza 2,5) čárkový kód
Stále se také obdivuji těm výborným prestižním e-mailovým adresám, které byly přiděleny mladším ročníkům. Mít namísto jména číslo, jak úchvatné a geniální. Budoucím studentům prvních ročníků bych rovnou číslo vytetoval na paži i s čárkovým kódem. Mohli by jej používat třeba i v menze a knihovně…
Kauza 3) Testy
V poslední době jsem zpozoroval u mnoha zkoušejících nový oblíbený typ testu. Jde o ten typ, kdy na otázku existuje několik odpovědních variant – a) až d) – přičemž libovolný počet z nich může být správných (dokonce ani jedna) a body dostane student pouze za celou správně zodpovězenou otázku. Musí být tedy všechny podotázky a) až d) označeny správnou pravdivostní (fuj, to je slovo) hodnotou. Pokud bude chyba jen v jedné z nich a ostatní tři podotázky budou správně, student ztrácí body za celou otázku. Mnoho zkoušejících si tuto sofistikovanou metodu oblíbilo, možná proto, že správně tuší, že zkouška se pak stává obtížnější a „konečně dostává grády“. Není to však zcela úplně pravda. Obtížnější je pouze získat výbornou známku a systém tak funguje na úkor objektivity. Není totiž rozdíl, když např. při testu s deseti otázkami udělá student čtyři chyby (v každé otázce po jedné) nebo 16 chyb (všechny v posledních 4 otázkách), protože pokaždé dostane trojku. Problematické je i hodnocení – u testu s 10 otázkami bude 6-7 bodů za tři, 8-9 za dva a pouze 10, tedy plný počet bodů, bude znamenat jedničku. Student tedy nesmí udělat ani jednu chybu, přitom však neodpovídá jen na 10, ale na 40 otázek, jelikož každá podotázka prakticky vydá za jednu klasickou. Systém tedy vede pouze k tomu, že se smazávají rozdíly mezi hůře a lépe připravenými studenty a možnost dosažení nejlepší známky je pak minimální. A to nikdo z nás přece nechce...
