Co nám protéká mezi prsty

Roky uplynuly jako Máchův Máj a z jednolitého bufetu, který splňoval socialistickou normu navzájem nerozeznatelných našedlých pultů (kde mastnota a upatlanost skla znamenala totéž, co pro srdce lidské krev), plesnivějících papírových desek postříkaných žlutou limonádou coby normalizačním semenem, a nastal ráj. Čas se naráz posupně (nikoliv postupně) zastavil a vyčkává. Boris Vian by se zaradoval.

Zatímco dnes: barevný podnik snů, “Triumph” výstavnosti a lesku, máte-li jakoukoliv tužbu, stačí přistoupit k pečlivě vyleštěné skleněné Zdi kouzel – zářivé slečny vás bez postranních úmyslů zaměří pátravým pohledem, až chvíli přemýšlíte, jestli jste se neocitli tváří v tvář nestvůře z Borgesova bestiáře, ale ne, z nejhoršího jste venku, vaše oči konečně hltají názvy nadnárodních baget a bulek, dále chlebíčky, řezy, dorty a KONEČNĚ nápoje, vedro je nesnesitelné!

Zalézá pod oděv, obaluje jazyk hovořících driblérů slova prachobyčejnými slinami, šklebí se na vás kapičky místní růžové speciality plné E 211, které neodolají ani nejpočestnější z nejzdrženlivějších, když tu: “s tím pivem opatrně, tady nejste v hospodě, vy …”

A fakultní notorici si přiťukávají na okolní krásu, růžové i fialové (sic!) zdi, strkají hlavy pod vodotrysk s umělými květinami a umělou vodou, pročítají zákon a přitom říhají do iluzorního mřížkovaného skorostropu, řvou: “kdo je největší hochštapler z učitelů? Samozřejmě ten nejvýše postavený”, což není myšleno jako urážka, nýbrž jako lichotka, a posléze jsou chyceni za límec a jejich odulá těla se ocitají v tmavé chodbě.

Jistě jistojistotně krásný Máj uplynul, nad “Triumphem” se smráká a planoucí částice prázdnoty tančí kankán, přičemž se jim vyhrnují sukně až k podsukni, ano, tento obrat je příznačný, vše se zakonzervuje do věčnosti, z kuchyně libých vůní, kde armáda státu Salmonelostánu provádí konvenční cvičení nekonvenčními zbraněmi v žaludcích spotřebitelů, se dere ponurá píseň blížícího se léta … Zkouškové období nikdy nespí.

Věty mlčí, slova též. Odněkud z pekla vytékají žlučovité proudy hanlivých slov – “bufet je kýč, vemte ty krávy správněprávními předpisy po držce, zalejt betónem a …” Okna a záclony se rozesmály a zvrací snůšky sladkého pelyňku – tenkrát pod rozkvetlou třešní usedl poutník pod strom a začal… Dál je vše nasnadě. Na chodbě líté lekníny poblikávají třetím okem do kanálu, smysl a tvary mizí ve stoupě.

Ještě než zmizí poslední zbytky forem, nutno podotknout, že nad “Triumphem” se začíná smrákat. Hlasy hněvu přibývají, zemřelé postavy Aestetiky tlejí příliš hlasitě. Prý vznikne jakási čajovna a nenáviděný chřán pekla zmizí. Co naplat, každopádně skončí doba, kdy právnická fakulta byla středem široké akademické veřejnosti.

Jaroslav Červenka