Chvála pitoreskních příkladů aneb Pokus o definici vechna
Když jsem se nedávno přehraboval v knihovně, objevil jsem tam publikaci V.V. Veresajeva “Zápisky praktického lékaře” (dle 4. vydání z ruštiny přeložil Václav Kudrna; vyšlo v Praze tiskem i nákladem E. Beauforta roku 1902).
Autor tam vzpomíná i na svá studentská léta; tvrdí, že k úspěchu na lékařské fakultě v carském Rusku “nejdůležitější bylo znáti koníčka každého examinátora, koníčka, který byl někdy podivuhodně nesmyslný”. Zamilovanou otázkou jednoho profesora prý bylo: “Kterému zvířeti vyjde z huby voda, když dá se mu klystýr?” Profesor všeobecné terapie se zase při zkoušce tázal: “Jaký jest v tom rozdíl, když lžíci studené vody polknete nebo si ji nalejete na hlavu?”
Při tom listování letitou knížkou jsem si potvrdil, že podivné zkouškové příklady mají dávnou tradici a uplatňují se bez ohledu na státní, kulturní a oborové hranice.
Tak na pražské právnické fakultě se před válkou profesor občanského práva Krčmář ptával, jak lze právně kvalifikovat skutečnost, že vozidlo městské kolejové dopravy zastavilo ve stanici. Správná odpověď zněla, pokud se sám nemýlím, že městský dopravní podnik veřejně vyzval k podávání nabídek na uzavření přepravní smlouvy. Slušelo se ještě zdůraznit, že taková výzva měla neadresnou povahu.
I v dobách socialistického školství se na právnických (a zřejmě i jiných) fakultách občas operovalo s kuriózními zkouškovými příklady. Profesorka Knappová vlastně kritizovala tak zvané konkrétní smluvní typy v občanském zákoníku, kladouc otázku, kam řadit ostříhání hlavy u holiče. Mohla to totiž být úprava a oprava věci nebo zhotovení věci na zakázku.
V Brně zase docent správního práva Polián rád zjišťoval, který subjekt odpovídá za škodu způsobenou medvědem volně pobíhajícím ve slovenských lesích (na základě zvláštní úpravy byl tím odpovědným stát) a kdo odpovídá za škodu způsobenou medvědem, jenž utekl z cirkusu v důsledku neopatrnosti personálu. Vedle této “otázky – medvědobijky” prý si pan docent rád ověřoval, zda studenti znají přesnou délku požárního žebříku.
Docentu Dolenskému z fakulty pražské sloužil žebřík jako zkoušková rekvizita v oboru trestního práva. Chtěl vědět, o jaký trestný čin se jedná, jestliže sadař vyleze na strom a někdo mu pak od té jabloně odstraní jeho štafle. Jednalo se, myslím, o omezování osobní svobody.
Zdálo by se, že v současné společnosti, která se hlásí k svobodám obecným i akademickým a vůbec k volnému ducha vlání, bude jen přibývat takových fantazijních příkladů. Ve skutečnosti se však někteří představitelé školské správy a četní studenti starají o to, aby se vysokoškolská zkouška uskutečnila v přesně vykolíkovaném prostoru, aby její obsah a průběh byly předem vypočitatelné. Nemyslím si, že taková snaha (ať již je hlásána ve jménu spravedlnosti či serióznosti) by byla ve všem všudy správná a pokusím se to dokázat tím, že uvedu další pitoreskní zkouškové příklady. Nejprve je ovšem musím rozdělit na více skupin.
K té prvé patří příklady dlouhodobě a soustavně uplatňované, ony kantorské “koníčky”, o nichž psal již pan doktor Veresajev. Jsou předvídatelné a jejich prostřednictvím se ověřuje zejména účast na přednáškách. V druhém plánu, a z hlediska učitele často nezáměrně, se pak testuje, zda si studenti dokáží zjistit, co se vlastně zkouší, a osvědčit aktivitu, sociální inteligenci a smysl pro studentskou soudržnost. Nedostatek takových vlastností (pro praktický život velmi užitečných) projevovali oni studenti na pražské právnické fakultě, kteří se při zkoušce ze starého českého práva pokoušeli odpovídat na otázku, co je to “vechno” a dokonce podávali definice tohoto mytického předmětu.
Bylo jim pak vyslechnout rozmrzelou reakci profesorovu: “Omyl, pane kolego, jde o tiskovou chybu na str. 311 mé učebnice, kde mělo být správně “všechno”, jak byste věděl, kdybyste byl býval navštěvoval mé přednášky”. (Mimochodem, ve Spojených státech měli posluchači práv pojednat o neexistujícím zákonu, který si vymysleli autoři testu. Bystří studenti odpovídali lapidárním “nevím”. )
Tím se dostáváme k druhé, vyšší kategorii pitoreskních příkladů, k těm nečekaným. Traduje se, že ztrémovanému zkoušenému tak vyschlo v hrdle, že nemohl mluvit a požádal zkoušejícího o sklenici vody. Ten mu ji podal a byv inspirován touto skutečností, ptal se studenta na jakési meandrovité záludnosti z vodohospodářského zákona, které nikdy před tím a nikdy potom nezkoušel. Dobře tak ovšem připravoval studenta na budoucí profesionální život, v němž se každý setká s mnohým šokem a bude muset odpovídat na nečekané otázky.
Vyskytují se konečně zkouškové příklady neobvyklé a přece jen do určité míry předvídatelné. Jejich základem jsou totiž události, o nichž se v období zkoušky informuje v hromadných sdělovacích prostředcích. Tak v rozhlase před časem vyprávěli, že když malíř Josef Lada stavěl dům, ve smlouvě přislíbil zednické partě mimo jiné “džbán piva denně”. Zedničtí žertéři ho pak překvapili, když si u hrnčíře nechali vyrobit džbán třicetilitrový. Můj kolega okamžitě uplatnil tuto historku při blokové zkoušce ze soukromého práva; jejím prostřednictvím si ověřoval, zda studenti vědí něco o obchodních zvyklostech a zda dovedou získané poznatky uplatnit v praktické situaci.
Sám jsem před časem četl báseň “Sbohem a šáteček” převedenou do “ostravštiny”; název toho dílka zněl “Zdařbuch a šnuptychel” a v stejném duchu se nesl i další "překlad". Velice jsem tehdy litoval, že nemám příležitost zkoušet autorské právo a ptát se studenta, jaká ustanovení v autorském zákoníku by se mohla týkat tohoto opusu.
Nechtěl bych po něm žádné definitivní stanovisko. Stačilo by mně, kdyby jen tak uvažoval a spíš se ptal mne, zda je to snad právně nezávadná parodie a tvůrčí zpracování cizího námětu, či zda snad nebylo dotčeno autorovo “droit morale”. Za takový způsob přemítání bych ho pochválil a možná bych dodal, že zajímavé otázky a dobře formulované pochybnosti jsou pro rozvoj myšlení důležitější než tisíckrát opakované, předem připravené odpovědi.
Petr Hajn
Z připravované publikace “Od početí přes přijímačky k promoci”
