Koncipient

Být koncipientem je věru nevděčná pozice. Je to jako příchod juniorského hvězdy do NHL. Obojí je zaměstnání dočasné (protože každý se za pár let stane hvězdou), a navíc je věčným údělem koncipienta hraní za “béčko”, protože je na všech hřištích a okolo nich titulován “substitut”. Jinými slovy, každý koncipient má svého Jágra.

V hlavní soutěži si koncipient zahraje jen v případě nemoci Jágra, a to ještě mimo legendární svatostánky, protože před Nejvyšším a Ústavním soudem se hraje jenom play off, a tam si Hráčská asociace (Česká advokátní komora) hlídá vstup. Činnost hráčské asociace však má i své světlé stránky. Jednak pořádá jednodenní kempy, kde se trénuje střelba na branku (závěrečná řeč), finální přihrávka (formulace petitů) nebo úporná obrana (trestní proces).

Kromě toho se v průběhu tří let pořádají i dva týdenní přípravné kempy. Tam se setkávají stejně postižení junioři za účelem podpory alkoholismu a v mezidobí střízlivosti je penzionovaní hráči upozorňují na některá slabá místa hry a hřiště obecně.

Základním úkolem koncipienta je tedy “náhradničit” a trénovat. První tři měsíce dokonce na závazné doporučení Hráčské asociace trénuje “na sucho” a do zápasu se nedostane, i kdyby Jágr umíral. Zkouší si oblékat dres, brousí brusle, chodí s hokejkami a vůbec se učí zaběhnout v chaosu NHL. Po třech měsících si musí zavést statistiku střel, přihrávek, trestných střílení, kterou pak předkládá Hráčské asociaci, když chce získat po třech letech profesionální licenci.

Jednou náplní je čas od času vysvětlovat rozhodčímu, že hokejka, kterou byl udeřen protihráč, vlastně ani není hokejkou hráče našeho klubu. V rámci této bohulibé činnosti se účastní různých rozhovorů s diváky, kteří buď ten úder hokejkou viděli (ti jsou podjatí, nevěrohodní, mstiví...), nebo naopak neviděli, ale přísahají, že protihráč si začal (ti jsou naopak věrohodní a potvrzují, že pokud už náhodou náš kolega někoho udeřil, bylo to v sebeobraně), anebo si nic nepamatují, což je vůbec nejčastější případ.

Když je dobrý koncipient vybaven i kapkou štěstí a pořádnými znalostmi pravidel, dosáhne toho, že rozhodčí si přestane údajného faulu všímat a celou debatu raději zastaví.

Někdy se může stát, že naprosto omylem se náš hráč za faul ocitne na trestné lavici z obavy, že by mohl ovlivňovat diváky nebo že by začal hrát v Evropě. Takový preventivní trest je ovšem hrůza, a proto koncipient obchází trestné lavice v jednotlivých zápasech a podporuje všechny Jágrovy dobré kamarády, aby to ještě chvíli vydrželi a hlavně si s nikým na lavici nepovídali.

Někdy si v takových zápasech i zahraje, zvlášť v případech, kdy jde o dobročinné exhibice honorované za pakatel státem (tzv. ex offo). Na závěrečnou power play však musí nastoupit Jágr, i kdyby se měl pokrájet, protože se jedná o poslední možnost jak vyhrát celý zápas. Když se zápas vyhraje, tak všichni spoluhráči Jágra nemůžou dostat distanc na další utkání a můžou zkoušet dál faulovat.

Koncipient však musí ovládat i neustálé dopisování s rozhodčími. Rozhodčí totiž často fauly nepískají, nebo je pískají málo, a totéž se týká gólů. Pro pískání gólů navíc platí, že se tak děje vždycky pozdě. Aby rozhodčí pískli gól, musí se jim dát písemná kolkovaná žádost ve dvojím vyhotovení, což pravda není jednoduchá věc.

Navíc se musí přiložit videozáznam střely, přihrávky a případného zásahu brankáře, včetně toho, že puk do brány došel či doletěl. Ideální je, když gól viděla hromada diváků a soupeř navíc podepsal zápis o utkání. Jinak je to bída a musí se korespondovat s rozhodčími, chodit na přehrávání videozáznamů, dělat interview s diváky, kteří si mnoho nepamatují (viz výše), dokazovat, že podpis soupeře je skutečně soupeře a ne zelináře od naproti, a tak vůbec. Do toho všeho skuhrá majitel klubu, že proto on si Jágra nekoupil, že tohle není hokej a že by chtěl vidět výsledky...

Vyjma orodování za faulující hráče a boje za uznání sporných gólů do soupeřovy sítě je v náplni práce koncipienta i občasná debata se zapisovateli utkání. Ti patří mezi vůbec nejnatvrdlejší aktéry celé NHL. Povětšinou se odvolávají na pokyny od organizátora soutěže, které nikdo vyjma nich nikdy neviděl.

Typicky probíhá debata tak, že majitel klubu chce postavit na hřišti novou branku a pošle nějakého hráče (obvykle koncipienta), aby to zapisovateli ohlásil a ten aby to zapsal. Náhradník dojde do zapisovatelny, předloží kopii rozměrů branky a plánek jejího umístění a chystá se k odchodu. Ve dveřích je stižen výkřikem zapisovatele, který konstatuje, že musí být předložena ještě listina o kvalitě sítě nebo jiný podobný nesmysl.

Vykašlat se na to nelze, protože zapisovatelé mohou dávat i pokuty. Obdobné je to s umisťováním reklam a prodejem upomínkových předmětů. Na všechno je totiž nějaký klacek v ruce různých zapisovatelů, kteří jenom bloumají a kontrolují. Rozhodčí jsou na zapisovatele krátcí, protože můžou přezkoumávat jenom pravopis zápisu, a tak mnohdy nezbývá v zájmu fungování klubu než přenechat zapisovateli volnou permanentku pro syna na všechny zápasy.

Nuže, to je vše, co bych řekl k náplni tak nevděčného zaměstnání, jako je koncipient. Světlem na konci tunelu je dosažení licence profesionálního hráče, kterou lze dosíci po třech letech této hokejové bídy za podmínky úspěšné zkoušky ze střelby, přihrávání, vhazování, střídání, forčekování a různých forem obrany.

Jenomže, kde se to má, ksakru, takovej věčnej substitut naučit, když pořád shání předepsaný počet kopií pro zapisovatele, dohaduje se s rozhodčími o faulech hráčů a shání dostatek diváků, kteří by potvrdili, že opravdu padl gól? No přece na fakultě...

Mgr. Adam Rakovský, advokátní koncipient