Závěry práce Vztah Ústavního soudu a soudů obecných

Je nutné velmi zdůraznit, že vztah mezi ÚS a obecnými soudy nabývá nejméně tolika možných podob, kolik existuje různých kompetencí ÚS vůči těmto; nejde jej proto v této souvislosti popsat generálně a vymezit paušálně; naopak je vždy třeba mít na paměti to, o které formě jejich vzájemné relace mluvíme.

Zcela specifický je tento vztah ve věci ústavních stížností proti rozhodnutím / jiným zásahům obecných soudů, kdy bezpochyby platí, že: ÚS není další instancí, řízení před ním má jiný předmět (posuzování konstitucionality), podmínky jeho zásahu jsou přesně vymezeny (princip subsidiarity, zásahu veřejné moci, přezkumu konstitucionality, sebeomezení a subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu spolu s algoritmem přezkumu), a pokud jsou respektovány, tato ingerence nenarušuje ani soudcovskou nezávislost, ani rozdělení kompetencí uvnitř moci soudní, ani celkovou rovnováhu ve státním mechanismu.

Ve věci postupu po zrušení rozsudku či negace jiného zásahu obecných soudů do ústavně zaručených práv a svobod Ústavním soudem panuje nebezpečné pozitivněprávní vakuum (jedná se pouze o jednu z mezer v právu, které se v této oblasti vyskytují). Absolutní závaznost těchto rozhodnutí inter partes vyplývá z logiky projednávaných práv, z uspořádaní vztahů státní moci a z uspořádání vztahů v moci soudní samotné. Závaznost rovněž vyplývá per analogiam z ustanovení příslušných soudních řádů.

Ve věci incidentní kontroly ústavnosti zákona poté, co je tato otázka předložena obecným soudem v souvislosti s jeho rozhodovací činností, vystupuje ÚS jako negativní zákonodárce, a obecné soudy nemají jinou možnost, než jeho nález respektovat v tom smyslu, že napadený zákon pro ně buď je závazný (ÚS návrh zamítl a tím petrifikoval daný zákon jako součást právního řádu), nebo není (kasačním výrokem byl zrušen); tomu musí odpovídat následná rozhodovací činnost obecného soudu.

Podle názoru autorů by navíc soudci obecných soudů měli brát v potaz jisté imperativy konstitucionality (zde nemáme na mysli právně závazné principy konstitucionalismu), např. snažit se přispívat ke zvyšování právní jistoty a respektovat empirickou a logickou hodnotu vyjádřených argumentů za účelem dosahování konstantnosti judikatury. Například to, že nálezy ÚS ve věci ústavních stížností nemají právní závaznost erga omnes, nezbavuje obecné soudy určité mocensko-morální vázanosti těmito.

Naproti tomu v ostatních výše uvedených druzích řízení (ověření volby poslance / senátora, rozpuštění / pozastavení činnosti politické strany) vystupuje ÚS (zcela analogicky s procesně-instančními vztahy v obecném soudnictví) jako sice zvláštní, nicméně odvolací orgán; i když je ÚS ze své podstaty vázán pouze ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy, zde rozhoduje nejen podle ústavních, ale také zákonných norem.

Tato práce chtěla podtrhnout myšlenku, že soudci (ÚS i obecných soudů) jsou vázáni principy konstitucionalismu (těmi bezesporu jsou princip svrchovanosti lidu, nedotknutelných základních práv a svobod, demokracie, materiálního právního státu a samosprávy), které jsou normativní a vynutitelné. Do těchto principů je včleněno určité minimum základních prvků právního státu, bez nichž se slovo “právní” z tohoto spojení vytrácí. Zde se nejedná o žádnou spekulaci, naopak vycházíme z pozitivních ustanovení našeho ústavního pořádku, ze kterých je možné tyto principy a základní hodnoty dovodit. Právě uvedené však neznamená, že by ztrácely svůj rozměr “nadpozitivního práva”.

Stejně tak jsou nejen soudci ÚS, ale i obecných soudů vázáni ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. To všechno poněkud modifikuje roli soudce ve srovnání se situací před hodnotově totálně diskontinuitními změnami v našem ústavním právu, a tedy v komparaci se stavem před rokem 1989. Navíc institut ústavního soudnictví je (ač na papíře existoval už léta, pokud nepočítáme jeho víceméně epizodní roli za první republiky) něčím novým, nevyzkoušeným, a možná někdy poněkud nepohodlným.

Avšak je zde, má přesně vymezený účel, víceméně jasné kompetence (jak už bylo uvedeno, v důsledku legislativně-technických nedostatků někdy nešťastně vymezené, avšak některá flagrantní porušení zákona nebo jeho vysoce účelový výklad ze strany obecných soudů tímto nelze omluvit) a podle názoru autorů je také funkční a užitečné, a to přes všechny chyby a nedostatky.

Ústavní soudnictví mimo přispění k trvalému hodnotovému navázání státu a prosazování demokratických hodnot ve společnosti akcentuje roli soudce nejen jako stroje na rozsudky, ale jako aktivního činitele s tvůrčí rolí v aplikaci práva. Je určitým vyjádřením poněkud změněné situace po druhé světové válce, pro niž je charakteristické, že je odmítáno hodnocení soudní činnosti ve vztahu k pozitivnímu právu pouze jako deklaratorní, a naopak je zdůrazňováno, že se soudce jako interpretátor podílí na jeho dotváření. Podle některých teoretiků se centrum významu právního mechanismu, které dříve spočívalo v legislativě, postupně přesouvá do soudního rozhodování. To jen podtrhuje význam ústavního soudnictví.

Otázkou zůstává, jaký dopad na vztah ÚS – soudy obecné bude mít realizace pravomoci zakotvené v čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy. Toto ustanovení je zatím možno vztáhnout jen k rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (Štrasburk, orgán Rady Evropy), avšak doposud nebylo použito. Situace zcela jistě dozná změn v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie a závazností rozhodnutí Evropského soudního dvora (Lucemburk, orgán EU). Tato rozhodnutí budou jako součást acquis communautaire závazná. V úvodu jsme konstatovali, že ÚS má už první “průkopnickou” fázi své existence za sebou a že je možné sledovat stabilizaci ve vztahu k obecným soudům. Jde však o rovnováhu dynamickou, kdy i nadále bude muset svým kvalitním rozhodováním potvrzovat svou úlohu strážce ústavnosti a řešit nové úlohy, které mu budoucnost přinese.