Sklíčenost je klíč k veřejnému domu smíchu

Finský spisovatel Kari Hotakainen útlou knížečkou „Buster Keaton – Život a činy“ rozšířil řady výpovědí o roztříštěném, mnohovýznamovém světě, světě postmoderny, který je čtenáři předkládán v nepřehledném záběru a šíři, a přesto nelze nikdy pochopit celek (žádný neexistuje), což v logice postmoderní Velké Hry znamená pochopení všeho.

Na těch několika málo stranách (cca 99) na nás Hotakainen vychrlí učebnicové ukázky postmodernistických literárních postupů a axiomů: stručností díla počínaje, rozplizlostí názorů, neexistencí autorského stanoviska, vtíravou a vynucenou hravostí – i zde máme co dělat s papírovým hradem fikce a dokolečka-dokola opakovaným omíláním fragmentů slov i činů (buddhistickou terminologií vyjádřeno tyto pojmy jedno jsou). Buster Keaton, komik kamenné tváře, na níž nikdy nebylo možné zahlédnout byť jen náznak úsměvu, se nám nejdříve sám (a záměrně poněkud pateticky) představuje:

„Jsem Joseph Francis Keaton, Buster je moje přezdívka. Znamená to rozbíječ, bourač. …Někteří mi říkají kamenná tvář, stone face. V angličtině to nezní špatně. … Spadl jsem někam doprostřed. … Jsem odsouzen k chaotičnosti, ve které realista pobývá. A surrealista bydlí. … Sklíčenost mi nebrání v činnosti a veselost, která se čas od času prodere na povrch, mě taky nerozhází. …

Vše, co neřeknu, může být použito proti mně, protože ticho je nůž. … Ve volném čase hraju ve filmech. Nevidím v těch filmech nic. … Mé filmy mají úspěch, protože jsem jako vy. … Neznám odpovědi na nic a čím míň vím, tím víc jsou všichni okouzleni mou neotesaností a čerpají z ní nápady k billboardům ve svých obcích. Lidé se mě drží, protože se nikam nepřipojuju.“

Poté je jeho osoba nahlížena z jiných úhlů pohledu (syn, rodiče, sousedé), nechybí ani fiktivní dopisy. Následují průhledy z válečné a poválečné doby (Keaton byl současníkem Chaplina) do přítomnosti a brilantní analýzy podstaty filmové a seriálové tvorby; autor ústy úspěšného komika sděluje, že masová společnost v polovině dvacátého století i dnes vyžaduje od seriálové výroby jedno jediné: klíč k veřejnému domu smíchu.

A tímto klíčem je sklíčenost. Sklíčenost herců, ale i ostatních lidí; v popředí zájmu stojí přiblblost a neštěstí jiných, které však nesmí vybočovat ze zkušenosti každého člověka. Ale je zde vůbec důvod k depresi? Vždyť Buster Keaton říká:

„Jsem celý a na kusy. Vím, že se tak dá žít. … Pláč je soukromá věc každého člověka, smích lidi spojuje. Pláč zmenšuje, to jsi pak zamlžený a malý a my se nedostaneme dovnitř, abychom mohli být účastni. … Smích je rybářský vlasec, který tě vytáhne ze dna na lidský vzduch a třpytí se.“

Kniha je jistě podnětná pro každého, kdo žije v tomto světě a utápí se v něm každodenními protiklady, popřípadě se v rozporech pohybuje jako ryba v hořící vodě.

(přeložila Viola Parente-Čapková, vydalo nakladatelství Ivo Železný, Praha 1999)

Jaroslav Červenka