zpet na index  
Časopis studentů Právnické fakulty MU v Brně
Menu
 +  úvod
 +  poslední info
 +  poslat vzkaz
 +  redakce
SMS
 +  SMS Eurotel
 +  SMS Paegas
 +  SMS Oskar
 
Ptáme se...
Studenti, hlasujte! - ankety byly přemístěny níže
 
Galerie a jiné
+ IS.MUNI.CZ
+ Právnická fakulta MU
 
Archiv
Číslo 33
Číslo 32
Číslo 31
Číslo 30
Číslo 29
Číslo 28
Číslo 27
Číslo 26
Číslo 25
Číslo 24
Číslo 23
Číslo 22
Číslo 21
Číslo 20
Číslo 19
Číslo 18
Číslo 17
Číslo 16
Číslo 15
Číslo 14
Číslo 13
Číslo 12
Číslo 11
Číslo 10
Číslo 09
Číslo 08
Číslo 07
Číslo 06
Číslo 05
Číslo 04
Číslo 03
Číslo 02
Číslo 01

Časopis: Octopus číslo 21
ČLÁNEK: Počet zobrazení 2775. (Sessions 2719)
Zpoza křa
     

Zpoza křa

Život je krásný. Tedy, když se umí žít. Vždy jsem obdivoval lidi, kteří žijí celým svým já. V jakémkoli věku. Mám na mysli ty dynamické šílence, kteří se neustále valí dopředu a každou činnost dělají naplno. A s potěšením. Nesmí se to ovšem přehnat.

Před pár lety mě má milovaná pozvala na koncert pěveckého sboru, kde zpívá. Celá akce měla vznosný název a účastnily se jí dva sbory, domácí a sbor mé milované. Oba dva sbory se měly v průběhu večera vystřídat s různým repertoárem, a zlatým hřebem měl být společný výstup všech zpěváků na závěr, kdy měla být provedena Beethovenova Óda na radost.

Přes počátečný odpor, který byl dán mým ambivalentním vztahem k hudbě, jsem po povzbuzení svých rodičů vyrazil. V sále, který byl původně orlovnou, posléze tělocvičnou, pak kinem a nyní kulturním domem, visel nad pódiem socialisticky realistický nápis “Jarní pěvecký festival”. Již tehdy jsem měl tušit, že se bude dít něco velkolepého. Pravda, hostující sbor zpíval s entuziasmem mládí, sklízel zasloužený potlesk po každé písni a musel přidávat, ale jisté vady jeho výkon vykazoval.

Hlavně mi vadilo povýšené chování chlapa ve fraku, který se drze celou dobu díval do sboru a mě ukazoval záda. Otáčel se jen mezi skladbami a to jen proto, aby se mohl uklonit a myslet si, že ten potlesk je pro něj. O jeho hudební ignoranci svědčí skutečnost, že vůbec nezpíval a navíc si mezi písněmi pískal jak na hokeji. Přestával si pískat jen když bral do ruky hůl, kterou celou dobu hrozil nebohým zpěvákům.

Právě strachu z této hole jsem přičítal jejich slepou poslušnost. Mezi skladbami mlčeli, neukláněli se a při zpěvu samotném někteří dokonce, pravděpodobně po dojmem vzpomínek na předchozí výprasky, ječeli hrůzou. Nebylo jim to nic platné, jen jim pak ten sadista hrozil holí častěji. Při tom všem jsem nechápal, proč se celý sbor tak culí, nicméně protože se smála i moje žena předpokládal jsem, že mají na toho lumpa, který líže všechnu smetanu, něco přichystáno. A taky, že jo.

Po přestávce se totiž část souboru zapomněla v přilehlé restauraci, a i přesto borec s klackem přinutil torzo sboru začít zpívat. Zapomnětlivci však chtěli napravit svoji chybu a ode dveří začali zpívat také. Nechápu proč opakovali pořád jednu sloku, nicméně jak se postupně osmělovali a blížili se k pódiu po obou stranách hlediště, každý si zpíval jak chtěl. Celkem nakonec vznikly čtyři skupiny, z nichž každá si mlela to svoje a pro jistotu začínaly sloku různě, podle toho jak na ně ten darebák v černém hrozil holí.

Ve finále se pak celý sbor úplně rozpadl a každá skupina stála jinde, takže člověk měl pocit zpožděného sterea ze čtyř repráků. No prostě hrůza, která byla dokonalou pomstou tomu samolibému hudebnímu amatérovi.

Po tomto demoralizujícím odchodu hostujícího sboru nastoupily domácí. Jejich sbor měl také černého mužíčka, ovšem menšího a bez klacku, ale hlavně byl celý sbor usedlejší a početnější. Skutečnost, že i tomuto sboru velel černokněžník, mě dovedla k závěru, že každý sbor si sebou vozí maskota, který je pravděpodobně sponzorem celé té habaďůry a protože neumí zpívat a kazil by umělecký dojem, je nutné mu dát pocit důležitosti, což právě postavení v centru hlediště splňuje.

Nutno ovšem říci, že strategie pomsty tohoto sboru byla propracovanější. Svým počtem donutili zpěváci černofrakého k ústupu na okraj jeviště. Ale pak přišly jeho chvíle.

Zvedl ruku a začaly chorály, gospely a různé jiné neuvěřitelné písňové útvary. Sbor spolupracoval dostatečně i bez svírání ruky v pěst nebo zvednutého ukazováčku, což mě překvapilo, neboť se mi zdálo, že to jsou jediné způsoby jak bez hole hrozit rukama. Nicméně i když nehrozil, po chvíli jsem pochopil, že ten novodobý šaman zavedl zvláštní soustavu mimických gest, kterými ovládal celý sbor jako dobře seřízený stroj.

Pohupoval se na špičkách, vykračoval tu levou hned zase pravou nohou k jednotlivým částem souboru a stejně energicky se zase vracel, rozkračoval se, ustupoval malými krůčky a jakoby vojenskými přískoky zase dobýval ztracené pozice. Ruce mu kmitaly odshora dolů a zprava doleva, chvílemi zase připomínaly dobře secvičenou akvabelu a místy jimi rozhazoval jako šílený, ocitaly se všude a naopak se ztrácely v jeho fraku, takže připomínal bezrukého. Stručně řečeno, ten člověk dokonalým maskotem, a když padesátníci nejsou zrovna středem mého zájmu, mohl jsem na něm oči nechat.

Bylo totiž evidentní, že ten člověk žije život naplno, v každé gestu byl ponořen celou svou povahou, svými neřestmi i cnostmi. Když se na konci programu svého sboru otočil samolibě do hlediště pro potlesk, tleskal právě pro něj za ten fantastický herecký výkon. To jsem však netušil, že přijde ohlašovaný, opravdu “zlatý hřeb”.

Na pódium se nahrnuli všichni, kdo vůbec dovedli v obou sborech otevřít pusu. Maskot s klackem přistoupil na pravou stranu smíšeného sboru a dal přednost svému kolegovi, který se v exhibici svého já evidentně vyžíval. Po chvilce ticha, pravděpodobně za utírané sboristy, začalo finále.

Óda na radost dala onomu malému mužíkovi příležitost rozehrát celý repertoár svých pohybů. Připomínal šermíře, který na okraji propasti bojuje proti desetinásobné přesile podporované lukostřelbou. Uhýbal šípům, vykrýval údery, kroutil se před výpady imaginárních nepřátel a sám zasazoval smrtelné rány.

Sekal a bodal, pozvedal neexistující vlajku a tiše vysílal prosby k nebi. Byl prostě vynikající a Beethoven v jeho podání byl prostě nezapomenutelný. Jenomže nakonec prohrál. Zapomněl na propast a když se vysmekl poslednímu zásahu kordu zvlášť obratnou půlotáčkou, položil špatně nohu a za mysteriózních zvuků poslední věty spadl do hlediště ...

Tomu říkám umění žít!

Adam Rakovský

Autor: Adam Rakovský

    Hodnocení
Hodnocení
vynikající --[ 1 2 3 4 ]-- propadák
(hlasovalo 1 čtenářů)
   
Pro elektronický archiv zpracoval: TomášTyl
Octopus číslo 21

 

Chapadlo

Z výroční zprávy fakulty

O životě amerických studentů práv

Noční tramvaj

Píšete do šuplíku?

Samotáři

Studentská komora Rady vysokých škol

Průvodce studiem

Koncipient

Sklíčenost je klíč k veřejnému domu smíchu

Kaufman, Carrey a jiná zvířata

Adolf Hitler: Mein Kampf

Hospody - plán

Uklízečka z Honkongu

Chvála pitoreskních příkladů aneb Pokus o definici vechna

Jak se žije s nadměrnou znalostí fyzikálních zákonů

Naši drsní furianti

Lék na nezaměstnanost - snížení daní

Koupě bytu ve tmě českého práva (kdo moc ví, špatně spí)

Bylo nás čtyři

Only in America

Akreditace Moravské právnické školy – rozhovor s prof. Bejčkem a prof. Holländerem

Zpoza křa

Právnická vysočina po čtyřech

Co nám protéká mezi prsty

Nová pravidla během hry?

Uplatnění v Praze?

Závěry práce Vztah Ústavního soudu a soudů obecných

Odvahu k jasnému NE

Třídění odpadu

 


(c) Copyright Octopus 2001, 2002
 powered by juristic with partners