Bylo nás čtyři

Brněnský akademický klub má za sebou zhruba pět let existence. Zhruba používám z toho důvodu, že ani sami slovutní zakladatelé nejsou s to přesnou dobu vzniku určit. Jeden z nich, Robert Šťastný, dnes bdí nad spánkem českých dětí a organizuje armádní službu pro právníky, další, Filip Křepelka, zase indoktrinuje mladé právníky v evropském právu. Během těch pěti let se mnohé změnilo. Například vláda se měnila asi třikrát.

Pro ty, kteří na fakultu zabloudili náhodou a OCTOPUS zakoupili jen tak z rozmaru, pouze upřesním, že BAK stojí za tou spoustou plakátů, které zvou tu na Václava Klause, tu na Tomáše Halíka, Vojtěcha Cepla nebo Otakara Motejla. Vždycky to tak ale nebylo. V prvních letech se BAK zabýval spíše sám sebou, řešil zejména problém, nakolik křesťanskolidovecký si ve fakultním prostředí může dovolit být, organizace nějakých diskusí a přednášek byla podružná. V památném roce 1996 jsme do BAKu vstoupili jako elévové. Naše ambice byly nezkrotné.

Z první schůze si pamatuji jen tři tváře: Milana Vacíka, který konvertoval k šéfredaktorství OCTOPUSu, Petra Holešínského (vrchní ideolog dnešního BAKu) a Jarka Hrozu, který dnes šéfuje Studentské komoře. Tenkrát se mu však kandidatura do výkonného výboru moc nepovedla, mluvil o BAKu jako o BAKU, z čehož by snad Ázerové měli radost, ale tehdejší členové pro to neměli porozumění. Jarek si to ale moc nebral a proslavil se před vstupem do senátorského stavu jako kapitán fotbalového týmu naší fakulty.

Ještě za námi nebyla ani Marta a Milan Vacík úspěšně zaútočil na pozice ve výboru. To byl impuls k tomu, abychom během krátké doby rozběhli diskusní cyklus Politika a Média, z něhož nejlepší dojem zanechali Milan Uhde, Martin Fendrych a Ladislav Špaček.

Tam najdete základ, na kterém jsme tehdy postavili až do dnešních dnů trvající sérii přednášek a diskusí s kdekým na jakékoliv téma, která má alespoň něco společného s právem. Někdy v roce 1998 se začal naplňovat bonmot, že BAK je chobotnice, kdežto OCTOPUS jenom časopis. Milan Vacík odešel do OCTOPUSu, kde provedl úspěšný take-over, ve Studentské komoře seděli ze dvou třetin členové BAKu a Jarka Hrozu na nějakém rautu plácal ministr spravedlnosti po rameni a říkal, že určitě přijede něco říct o reformě soudnictví.

Dnes máme rok 2000. Milan Vacík končí s OCTOPUSem, naše stará garda v BAKu to taky pomalu balí a začíná myslet na diplomky. Nemá smysl být sentimentální, to si může dovolit jen šéfredaktor na jiném místě tohoto časopisu. Za tu dobu totiž každý z nás do jisté míry vyrostl, něco jsme získali. Ztratili jsme ovšem plno volného času, já osobně navíc dva deštníky a dvoje rukavice. Tak lehce však není možné psát o ztrátě Dana Stejskala, jehož kvality jsme mnozí poznali tragicky pozdě.

Chtěl bych touto cestou také poděkovat všem, kdo nám po celou dobu projevovali přízeň, půjčovali nám místnosti na fakultě (jmenovitě paní Paulíková, Dušíková a Kubinská), rozvěšovali a kopírovali plakáty, vyvěšovali ohlášky do telnetu, stáli u dveří, když my jsme seděli u předsednického stolu a vůbec.

Zvláštní díky patří Ivanu Wernischovi, že se dostavil, Dušanu Broulíkovi, protože jedinou odměnou za všechno mu nejspíš zůstane potřesení ruky s Velkým Klaunem, Josefu Bejčkovi, že na sobě nedává znát, že ho často někteří naši hosté dost iritují a té krásné dívce, která se objevila na diskusi s Miroslavem Kalouskem, že jsem nikdy nezjistil co byla zač nebo jak se jmenovala, protože aspoň něco by mělo zůstat záhadné.

Předsedou BAKu, když tento článek budete číst, už bude někdo nový a mladší. Doufám, že přinese nové a mladší myšlenky, nové hosty a bude řídit BAK především ke spokojenosti těch, kteří naše diskuse navštěvují.

Jan Hladký