Právnická vysočina po čtyřech

Znáte to. Místo procházky parkem a pokukování po fenkách dostanete ráno vodítko a musíte na výlet. Lidi asi mají nutkavý pocit, že žít zdravě znamená pořád se někam plahočit. Můj pán Petr se dobře vyzná, a proto už týden při venčení kouřil o něco víc než obvykle. Kouřil do zásoby. Věděl, že na Právnické vysočině na cigárko moc času mít nebude.

Takže už s vodítkem na krku v sobotu postáváme před Sokolovnou v Bílovicích. Je to místy nepříjemné, jednou do vás kopne číšník roznášející účastníkům energy drinky ze Starobrna, druhdy vás skoro zadusá Filip Křepelka s pohorkami až ke kolenům. Když se objevili Petrovi známí, začali si mě prohlížet a trousit urážlivé poznámky, kdo že mě těch dvacet kilometrů ponese.

Pravda, nebude to výlet kolem přehrady, ale s jejich zastávkami v každé druhé hospodě bych mohl naběhat dvakrát tolik. A navíc na mě začali sahat. Nejvytrvalejší byly ženské, hlavně Maruška. Ta to na mě zkoušela ještě v cíli. Nakonec jsem byl fakt rád, že se vyráží.

V půl jedenácté nějaký cyklista se žlutou čelenkou přestřihl pásku a jde se. První část výletu je docela příjemná. Je hezky a teplo. Peloton, ze začátku kompaktní, se roztrhal už v Útěchově díky přímo na trase umístěnému pohostinství. Tam někde mě předešla mladá slečna Mrkývková, která nechala otce se synem na ramenou daleko vzadu.

Cestou k Býčí skále se hovor mých pánů nutně musel stočit i na ženy. Nikdy jsem nepochopil, proč se v tom tak nimrají. Mají nejspíš pocit, že když si o tom promluví, bude to lepší. Já to mám na rozdíl od nich lehčí: když je za plotem, nedá se nic dělat. Ale když jste správně ostříhaný pudl, i tak si můžete vybírat.

Teď jsem ale zase musel poslouchat řeči o všech těch Janách, Maruškách, Pavlách a Luciích. Jedna že je moc studená, druhá zase rychlá, třetí to nechápe, čtvrtá si o sobě myslí, že všechno chápe, a ta pátá je opravdu (ale opravdu) dobrá. Vůbec tomu nerozumím, když to mají s nimi tak těžké, proč jim pořád kupují buřty. Slaboši.

Když jsme dorazili k občerstvovací stanici pod Býčí skálou, hrozně mě vyděsil kůň, který žral naši hořčici. Chleba taky docházel, takže na poslední nejspíš zbyly jenom párky. Já jsem si dal nejdřív jelení lůj, který Marcelovi vypadl z kapsy a potom jsem začal postupně vyžadovat kousky párků od přítomných. Lucii od Vládi jsem sežral jeden, Vláďovi půl, ostatním kolem čtvrtky, takže jsem na tom byl asi nejlépe ze všech.

Hned poté následuje poměrně obtížný výstup, kde toho někteří měli tak plné brýle, že je museli odhazovat. Kousek za ním Babice, kde je opět velmi nepříjemně položená hospoda s výhledem na Brno. Pro některé účastníky nabyla pravděpodobně podoby nepřekonatelné překážky. Ne tak pro Petra, který zkazil panu Šimíčkovi víkendovou náladu hovorem o nějakém zákonu, dal si jen jedno pivo a už mě táhl dál.

Ve finále nasadili pánové trochu ostřejší tempo, ale víc než dohnat opumpkovaného pana Kapitána s obvyklou dívčí kamarilou, a posléze ještě pány Kuchtu a Mrkývku se synem na zádech, nedokázali. S umístěním v první třetině pelotonu a časem 6:30 se počítalo, málokdo je tak trénovaný jako Marek Galvas, který běhá 25 km po lesních stezkách za dvě hodiny.

Pak už si na moc nevzpomínám. Nejdřív za mnou pořád někdo chodil a hladil mě, nebo nutil lízat pivo a myslel si, jak je hrozně vtipný. I granule, které mi dal k večeři Petr byly nasáklé pivem. Poté, co se setmělo, už za mnou ale nepřišel nikdo. Začala mi být zima, tak jsem si vlezl do Petrova batohu a usnul.

Vzpomínky pudla Cliffa zapsal

Jan Hladký