Volové se smát nepotřebují

Ruský samorost Daniil Charms, vlastním jménem Daniil Ivanovič Juvačev, je zjevením nedávno spatřeným a pro mnohé spíše nepochopitelným. Za svého poměrně krátkého života (sežrán stalinským terorem roku 1942, ve svých 37 letech) vešel ve známost pouze v úzkém kruhu petrohradských spřízněných duší, později pokradmo šířen samizdatem. Básník, prozaik, dramatik a podivín.

„Chvališevskij jedl brusinky a snažil se za každou cenu nemračit se. Čekal, že všichni řeknou, jaký má pevný charakter, ale nikdo neřekl nic.“

Ač celý život pronásledován nepřízní osudu, jeho próza zdá se vyznívat humoristicky. V prostředí sovětského Ruska, kde o svobodě tvorby nemůže být řeči, je sužován společenskou atmosférou, přející spíše stachanovským úderníkům než nezávis-lým literátům, nepřízní nakladatelství, navíc bojuje s vlastní psychickou indispozicí , jakousi chorobnou leností, již si sou-kromě nazval ignávií. S postojem nespoutaného rebela a provokatéra nebylo pro Charmse těžké vyčnívat a neustále poutat pozornost „ochránců pořádku“ - od skutečné policie po snaživé sousedy - udavače.

„Je zajímavé, že Němec, Francouz, Angličan, Američan, Japonec, Ind, Žid, dokonce i lidojed, to všechno jsou určitá pod-statná jména, tak jako staré rossijanin. Pro současného ruského člověka ale podstatné jméno neexistuje. Je tu jen slovo russ-kij, zpodstatnělé jméno utvořené z přídavného jména, ale zní jen jako přídavné jméno. Ruský člověk nemá, co by ho opodstat-nilo. A to platí ještě ve větší míře o sovětském člověku. Jak citlivá a výstižná jsou slova! (21. září 1933)“

Drtivá většina Charmsova díla vyšla knižně až po jeho smrti. Až tehdy se překvapený čtenář mohl seznámit s Charmsovským viděním světa, kupříkladu s výjevy „Z dějin ruské literatury“:

„Puškin měl čtyři syny a všechny idioty. Jeden dokonce ani neuměl sedět na židli a pořád padal. No, víte, on ani Puškin sám neseděl na židli dvakrát jistě. Někdy to bylo k popukání. Všichni sedí u stolu, na jednom konci pořád padá ze židle Puškin, na druhém jeho syn - no, bývalo to peklo!

• Jednou se Dostojevskému ucpala nosní dírka. Zkoušel to prosmrknout, ale praskl mu ušní bubínek. Zacpával si tedy ucho zátkou, ale ta, jak se ukázalo, byla moc velká, a tak mu pukla lebka. Svázal ji provázkem, ale to zase nemohl otvírat pusu. V tu chvíli se probudil a nechápal vůbec nic. Dej mu pánbu nebe.“

Charmsovým koníčkem bylo zkrátka kácení dosud nedotknutelných model. Taková záliba ovšem nemůže být bez následku - 2. února 1942 Daniil Charms umírá vyčerpáním v promrzlém vězeňském vlaku, uhánějícím zasněženou Sibiří do nemocnice lágru v Novosibirsku. Tak se skončil život člověka chyceného v pasti, jenž má ovšem stále na rtech úsměv. Smutný a moudrý.

„Někdo se snaží dosáhnout nesmrtelnosti tím, že zabezpečí pokračování svého rodu, někdo jiný se snaží vytvořit něco velké-ho ve svém pozemském životě, aby zabezpečil nesmrtelnost svému jménu, ale teprve někdo třetí žije život v pravdě, život svatý, aby tak dosáhl nesmrtelnosti v životě věčném.“

V žádném případě nelze nabýt dojmu, že Charmsovy myšlenky jsou poplatny době svého vzniku, že k nám jen slabě doléhají z úst dávno mrtvého klasika. Naše doba znovu a znovu, pouze v nových a dočasně nablýskaných obrysech, dává za pravdu Charmsovu boji proti malosti člověka, lhostejno jaké národnosti. Protože (jak píše Ondřej Mrázek ve svém úvodu k českému vydání výboru z Charmsova díla, nazvaného „Čtyřnohá vrána“) „Charmsovo dílo nás osloví až podivuhodně živě a hluboce v okamžiku, kdy si uvědomíme, že zamotanost do sítí byrokratických zasmrádlostí, furiantské úsměvy sebejistých politiků, kteří s cynismem středověkých žoldnéřů vztyčují lesklé korouhve svých jedině správných cest k lepším či bohatším zítřkům, či pomlouvačné tlachání většinového stáda nejsou jen dočasnými kulisami jedné určité epochy.“

Dobrou noc!

MARTINA MALÁ

Charms, D.: Čtyřnohá vrána, nakladatelství Hynek (edice Spektrum), Praha 1998