Nechtěná demokracie

Je to již více než rok, co jsem na stránkách tohoto časopisu asi dosti neumělým způsobem kritizoval věci, které mi tehdy vadily a které jsem považoval za natolik důležité, že jsem se k nim odvážil promluvit. Článek tehdy poukazoval na několik zkušeností z té doby, kterým však bylo jedno společné; jejich motivem byla všudypřítomná lidská lhostejnost. Hořekoval jsem mj. i nad malým zájmem o věci veřejné, jakožto stavem pro naší školu nepochopitelně příznačným, a bil se v prsa, abych zdůraznil význam takové instituce, jakou je Akademický senát.

Čas plyne a jak se zdá, v této věci se nic nezměnilo. Máme za sebou senátní volby. Chtělo by se říci, že úspěšně. Úspěchem nepochybně je, že se po všech peripetiích nakonec podařilo ustavit Studentskou komoru AS. Zájmy studentů tak budou moci být hájeny, neboť základní předpoklad je splněn. Do jaké míry byla úspěšná i naše volba, mi jednak nepřísluší hodnotit a stejně to nejlépe ukáže až čas a činy našich zástupců. Totální ostudou a mementem pro příští roky však byl naprostý nezájem a ignorování voleb ze strany studentů napříč všemi ročníky. Člověku bylo skoro smutno při pohledu na prchající osazenstvo jinak zaplněné přednáškové síně při první zmínce o tom, že budou následovat volby.

A přitom se po těch lidech nežádá nic většího, než aby vybrali ze svých řad někoho druhého, který bude ve svém čase, bez vidiny tučné odměny dělat věci potřebné a prospěšné všem. Prospěšné i tomu, kdo tvrdí, že se nikoho o nic neprosí, ničemu nerozumí a s ničím, natož pak se školou, nechce mít nic společného. Smůla je, že ona práce není často příliš vidět.

Právě zde bych viděl asi největší úkol nově zvolených zástupců. Pokud budou chtít prokázat smysl existence Studentské komory, budou muset více vysvětlovat, proč zde musí být, v čem je dobrá a jaké by to bylo bez ní. To vše půjde pravděpodobně na úkor samotné práce, což je samozřejmě velká škoda. Při podcenění této přesvědčovací kampaně by se však lehce mohlo stát, že při volbách za rok bude počet účastníků voleb nápadně blízký počtu těch, co kandidují.

Jaké důvody vedou člověka k tomu, že lituje pěti minut potřebných k  napsání dvou nebo tří jmen na kousek papírku, který navíc dostane až do ruky, nevím. Jistě, dá se spekulovat o tom, že oni tak rychle odcházející spěchali na autobus, za svým nemocným blízkým či měli jiný, závažný důvod. Těmto lidem se omlouvám a předesílám, že další, poněkud zaujatý text není směřován na  jejich hlavy.

Zdá se, že v české společnosti panuje nechuť k demokratickým institucím, neboť osud podobný volbám do studentské části Akademického senátu postihl před necelým půlrokem i volby do jeho většího a důležitějšího jmenovce, do Senátu PČR. I tehdy byla účast voličů natolik tristní, že u obou zastupitelských sborů je docela na místě bavit se o legitimitě takto ustanovených orgánů. Argumentovalo se, že Senát je nechtěné dítě, a ti, co jej nechtěli, jej přeci nemusí a nebudou volit. Ale toto není argument dospělého člověka! Stále slyšíme silácké řeči o tom, jak je ta která vláda hloupá a neschopná, jak se nám ty které smluvní praktiky našich stran nelíbí a jak to všechno vlastně za nic nestojí. A pak svoji nespokojenost vybijeme desetiprocentní (nebo dvacetiprocentní?) účasti na volbách.

Pokud se i nadále budeme takto chovat, zdá se mi, že daru zvaného demokracie je pro nás škoda. Že lidé, kteří rezignují na jakoukoliv možnost ovlivnit veřejné dění, nejsou hodni této formy státu. Pojďme tedy a vraťme se o deset let zpět a zapomeňme na tu ošklivou dobu, kdy se po nás (hrůza!) chtělo, aby jsme projevili svůj názor. O tom, že to i v dnešním světě může fungovat, se snadno přesvědčíme při pohledu do Jugoslávie. Podobné je to i s demokracií na fakultě, která se nazývá právnická a jejiž sídlo je v Brně. Je to vše sice v menším rozměru, princip je však naprosto stejný. Každý z nás by si měl vnitřně rozhodnout, zda na sebe vezme to břímě a jednou za čas učiní více, než je jeho studijní povinnost. Ať to nakonec dopadne jakkoliv, měli by si nevoliči uvědomit, že nic na světě jim nedává právo činnost ani jednoho ze senátů byť sebeméně kritizovat, ať je jakkoliv špatná. Dříve (a ono to opravdu není tak dávno) lidé za právo ovlivňovat svou vládu bojovali a umírali, dnes se ho s lehkým srdcem vzdáváme. Tomu nerozumím.

ROBERT NERUDA