POZDRAV Z ANGLIE

Měl jsem to štěstí a shodou nejrůznějších náhod jsem se po určité době dostal opět do Velké Británie. Na krátkou dobu a jako turista. To znamená, že jsem probíhal společně s hordou padesáti lidí mezi nejrůznějšími osvědčenými pamětihodnostmi a stupněm zuřivosti fotografování jsem téměř doháněl své japonské kolegy. Z čehož plyne, že příležitostí pro to, abych se o trochu blíže seznámil s životem obyčejného Angličana, jsem měl tentokrát podstatně méně, než příležitostí „vychytat“ poslední bílá místa v Shakespearovým životopisu. Přesto zde přináším několik málo postřehů z mé krátké návštěvy.

Předně zpráva pro ty, kteří již delší dobu za kanálem nebyli. Zdá se to neuvěřitelné, ale Angličanům, tomuto národu ještě nedávných hýbatelů technického pokroku, se na konci tisíciletí stále nepodařilo spojit kohoutky s teplou a studenou vodou na umyvadle, takže čistotnému středoevropanovi hrozí buď podchlazení a nedokonalá hygiena, nebo opaření. Tragikomičnosti tato kuriozita nabývá v případě, že je použita i při výbavě vany, což, jak jsem si stačil ověřit, je v britských domácnostech pravidlem, stejně jako je pravidlem, že vana nemívá sprchu. Důsledky nechť domyslí každý čtenář sám.

V Londýně jsme zažili dvě demonstrace. Jedna se konala před Parlamentem a demonstranti se zasazovali za vydání Pinocheta Španělsku, druhá byla před Downing Street a zde příznivci jugoslávského prezidenta přirovnávali NATO k fašistům. Pro obě bylo příznačné, že počet policistů a novinářů s přehledem překonal množství demonstrujících a že vyvolávaly naprostý nezájem ostatních lidí. Je dobré občas vidět, jak vypadá realita nezkreslená objektivem televizní kamery.

Konečně, měli jsme příležitost navštívit Cambridge, tedy část slavné Oxbridge, takto meky univerzitního vzdělání. A měli jsme docela štěstí, neboť společnost nám dělal jeden z mála českých studentů, kteří jsou tak chytří a mají tak movité sponzory, že mohou studovat právě zde. Na důkaz, jak si toho považuje a jak je na svou školu hrdý, nám hned v úvodu vyjmenoval nejméně 52 nositelů Nobelových cen, kteří někdy působili v Cambridgi, z nich minimálně 35 těch, kteří studovali na stejné koleji jako on (z čehož plyne, že je tato kolej nejlepší) a alespoň tři, kteří kdy žili v jeho dnešním pokoji. Přídavkem s lehkou ironií v hlase přidal číslo nositelů cen z Oxfordu a v té chvíli mi už bylo jasné, že nemůže být lepší výbavy do života, než diplom z této univerzity. Ale pozor: pro právnické adepty není Cambridge tím optimálním místem (i když se zde právo též okrajově studuje), neboť se tu specializují především na matematiku, biologii, fyziku a jiné přírodní vědy, jejichž názvy zní hrůzyplně a jejichž předmět si nedokáži vůbec představit. Proto je lepší zaplatit v přepočtu zhruba 900 tisíc korun ročně (na tolik přijde studium se vším všudy) za vzdělání na Oxfordu, který se zaměřuje právě na humanitní vědy. Na závěr nám náš česko-anglický přítel potvrdil skutečnost, kterou již dávno tuší studenti po celém světě, a sice že doba strávená v restauraci je nezanedbatelnou součástí vysokoškolského života a že přispívá výraznou měrou k profesionálnímu růstu, neboť nám ukázal putyku, kde dva místní vědci objevili strukturu DNA (nikoliv dna sklenice). Myslím, že nás už nemusí vůbec zajímat, co ti dva popíjeli, zda sodu nebo stout. Důležitější je zjištění, že i v hospodě se dají dělat opravdu převratné věci.

ROBERT NERUDA