Volební blamáž aneb myslíme jinak
Dnes a denně se v médiích diskutuje o velmi nízkém právním vědomí panujícím ve společnosti, ba dokonce některé ekonomické časopisy v této souvislosti píší o právním bezvědomí v podnikatelských kruzích. Po volbách do akademického senátu Právnické fakulty MU by se nestranný pozorovatel mohl domnívat, že na této fakultě panuje hluboké a nevratné právní koma. Jako účastník těchto voleb jsem skutečně nevycházel z údivu!
První kolo voleb proběhlo dne 15. března 1999 a to podle akademickým senátem vypracované a schválené volební směrnice (dále jen VS), jejíž součástí se stalo i prohlášení kandidáta o tom, zda je či není členem akademického senátu jiné fakulty, případně členem jiného statutárního orgánu.
Komise organizující volby se svého úkolu zhostila poněkud liknavě a hlavně chaoticky. Ještě než bylo přistoupeno k vlastní volbě, odešlo podle mých odhadů zhruba 35 studentů a tak nebylo splněno volební kvórum. Sice nebylo vše v pořádku, ale výsledky mohly zůstat v platnosti.
Jeden z neúspěšných kandidátů původně snad ani nechtěl využít možnosti poskytované článkem 16 VS a podat žádost o zrušení výsledků voleb. Volební stížnost podal až po té, co ho jeden z „úspěšných“ kandidátů poplácal po rameni a řekl mu do očí: „Jsi rozumný, že tu volební stížnost nepodáš, stejně by jsi neuspěl!“ Za takovýto arogantní výsměch do očí by volební stížnost už z principu podal každý. Pak už nám nezbývalo nic jiného, než nevěřícně kroutit hlavou. Během tří dnů zaujala volební komise senátu tři diametrálně odlišná interpretační stanoviska k výkladu VS jen proto, aby se nemusely volby opakovat! Když už si mohla komise z ostudy ušít těsný kabát a stížností na průběh voleb začalo přibývat, bylo na úterý 23. března svoláno zasedání senátní komise, která rozhodovala o platnosti voleb.
Poté, co bylo ve volební stížnosti argumentováno nedodržením volební směrnice, musela se senátní komise také nějak blýsknout a ukázat své znalosti práva. Takovýto „inkviziční proces“ snad neprobíhal ani za éry Bachova absolutismu. Výsledkem nemohlo být samozřejmě nic jiného než zrušení voleb, mě však spíše zajímalo jeho odůvodnění. V něm se předseda komise omezil jen na lakonické konstatování, že volby jsou neplatné z důvodu porušení čl. 11 VS, čili že nebylo naplněno volební kvórum. Já jsem spíše očekával alespoň minimální dávku sebekritiky v tom smyslu, že organizační komise volby ve 3. ročníku prostě nezvládla, že VS je skutečný legislativní „zmetek“, který bude na prvním zasedání nově zvoleného senátu přepracován tak, aby její ustanovení byla jednoznačná a nedávala důvod k rozdílným interpretacím.
Do budoucna by bylo nanejvýš žádoucí, aby směrnice i se zmíněným prohlášením byla dříve než o ní bude hlasováno na jednání senátu předložena akademické obci k vyjádření. Bylo by načase, aby si zvolení senátoři začali uvědomovat, že mají také určitou odpovědnost vůči svým voličům, minimálně by je měli informovat o tom, co se v senátu děje.
Opakované volby byly vyhlášeny na čtvrtek 25. března, čili dva dny po projednání volební stížnosti. Na tomto místě bych doporučil kolegům ze čtvrtého ročníku, aby opět oprášili skripta z právní teorie a nastudovali zejména pasáž o interpretaci práva. Jejich výklad přiměřené lhůty je, mírně řečeno, poněkud osobitý. Pokud je výsledek jednání zpracován v písemné podobě v úterý odpoledne, třetí ročník nemá ve středu přednáškovou výuku a opakované volby jsou vyhlášeny na čtvrtek v 9.35, tak samozřejmě nebyla dodržena přiměřená lhůta pro zabezpečení jejich řádného konání.
Když jsem se dozvěděl, proč tomu tak bylo, byl jsem zděšen! Lhůta prý byla přiměřená, protože stejně se už prý od čtvrtka 18. března 1999, kdy byla podána další žádost o zrušení voleb, neoficiálně vědělo, že se volby opakovat budou! Tak k čemu byla nutná ta úterní „šaškárna“?
MARTIN MAREŠ