Ad Malé zamyšlení nad politikou zaměstnanosti
Minulé číslo Octopusu přineslo úvahu Josefa Košíčka na téma státní politiky zaměstnanosti. Vedle mnoha myšlenek, se kterými nezbývá než souhlasit, článek obsahuje poznámky, se kterými si dovolím polemizovat.
Velká nezaměstnanost osob bez kvalifikace je realitou, ovšem jak „zvyšovat“ kvalifikaci těchto lidí autor nenavrhuje. Situace, kdy tito lidé budou školeni v něčem, co možná ani nebude využito, je mrháním státních peněz. Navíc lze úspěšně u těchto lidí pochybovat nad motivací pro něco, co pro ně nemá bezprostřední použitelnost. I vzdělání je hodnota, která se po jisté době „kazí“. Jednak lidé zapomínají a jednak přicházejí nové poznatky. Navíc podle mých zkušeností vysoká kvalifikace dělníků není pro značnou část výroby nezbytná. Mnohem důležitější je jejich pracovní morálka a přizpůsobivost. A to se v kurzu lze naučit jen obtížně. Proto se mi zdá lepším řešením nabídka státních institucí investorům na zabezpečení proškolení konkrétních pracovníků, které si investor předem vybere. Nezaměstnaní se učí věci, které budou skutečně potřebovat, a stát nepořádá školení pro školení.
Jinou otázkou je, zda si investor vybere jako svého potenciálního zaměstnance dlouhodobě nezaměstnanou osobu. Pokud mu však tato osoba nabídne konkurenční výhodu (práce na směny, nižší základní plat), pak i ona má šanci. Motivační role státu je v tom, aby umožnil dostatečně velký diferenciál mezi sociální podporou a mzdou tím, že si ze mzdy ponechá co možná nejméně.
Z článku dále vyplývá, že existuje jakási nepřímá úměrnost mezi mírou nezaměstnanosti a výší sociálních dávek. Mám však za to, že zde je příliš mnoho faktorů, abychom si mohli dovolit toto zjednodušení. Kdyby tomu tak bylo, pak by logicky úroveň nezaměstnanosti v České republice bylo všude přibližně stejná, popř. by byla odvislá od výše mezd v tom kterém místě. Tato závislost neplatí, neboť na severu Čech či Moravy jsou vysoké platy i nezaměstnanost. Z pohledu evropského by při stejné logice nejvyšší nezaměstnanost byla v Dánsku a nejnižší ve Španělsku. To, že tomu tak není je i proto, že ekonomie je vědou společenskou a nelze tudíž do ní vkládat zákonitosti věd přírodních.
Třetí poznámka se týká návrhů na „oživení“. Není mi jasné, kdo by prováděl vymezení oblastí, kde podnikatelsky „chcípl pes“. Snad ministr Grégr? Autor zde navrhuje poskytovat daňovou a úvěrovou podporu drobnému a střednímu podnikání. Daňovou podporu bychom potřebovali všichni, protože situace, kdy si stát vezme více než polovinu z každé vydělané koruny a nabízí za ni to, co nabízí, se mi jeví krajně skandální. Ale úvěrovou podporu by stát, podle mého názoru, měl vyjadřovat především tím, že bude tlačit na snižování své zadluženosti a tím i inflace, aby tak mohla centrální banka snižovat své úrokové sazby. Situace státu jako „velkého bankéře“, který si půjčuje, aby následně mohl půjčit se sebou nese náklady a nebezpečí korupce. Bonmot „ať to stojí, co to stojí“ mi připomíná jiný: „šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí“.
Vrazit prostředky do zainvestování pozemků bez toho, abychom věděli kdo, kdy a jak je využije, jsou vyhozené peníze. Moderní podnik totiž není něco, co by dnes vyrábělo rohlíky a zítra jaderné reaktory. Každá výroba má své specifické požadavky a udělat jakýsi „univerzální zainvestovaný pozemek“ je to nejdražší, co může být. Podpora zainvestování pozemku ze strany státu je samozřejmě možná, ovšem stát musí vědět, co zde bude potenciální investor činit a zda se to státu vůbec vyplatí.
Čtvrtá a poslední poznámka se týká navrhovaného způsobu, kterým lze naučit lidi pracovat. Představa quasinucených prací, které bude organizovat a dozorovat obec v rámci přenesené (?) působnosti, vzbuzuje nedůvěru vzhledem ústavněprávní problematičnosti a ke zkušenostem s (ne)úspěchem trestněprávního institutu obecně prospěšných prací. Při neúčasti na tomto programu by však ztráta sociálních dávek nejspíše nezhrozila, neboť ty jsou garantovány ústavně. Vedle veličiny zvané pracovní doby tu existuje i jiná a stejně důležitá. Je jí produktivita práce. A té bychom se v této době měli věnovat především.
Podle mého názoru je cesta ke „kultu práce“ mnohem obtížnější a spočívá v cílené renesanci protestantského přístupu cesty ke spáse skrze vlastní práci. Prostředek k většímu blahobytu se totiž nenachází v úřadovnách státních institucí, ale je na konci našich rukou a v celospolečenském přijetí zásady, že pracovat se má a musí, a že předmětem obdivu je ten, kdo tvrdě a dobře pracuje. Jsem skeptický k fungování rčení: Dobrým slovem naučíš psa mnoha věcem, s bičem dvakrát tolik.
MARTIN KOPECKÝ