Tramvaj do stanice Existence

Tramvaj číslo 9 sváží v neděli večer všechny ztracence tohoto světa. Roztřesený opilý stařík, nastupující u hlavního nádraží, uklouzl na vlhkém schodu a bradou narazil do sedadla. Láhve od piva, co schovával v síťovce, vesele zazvonily. Napůl omráčený uštědřeným úderem a otupělý alkoholem těžce dosedl a čelist se mu chvěla. „Kateřina na ledě, Vánoce na blátě“, prohlásil bez zjevné souvislosti, avšak se zaujetím, směrem ke ztichlému publiku.

Cink. Cesta pokračovala. Blázen sedící na sedadle přede mnou hypnotizoval okolí skelným pohledem a všichni s nějakým podivným studem klopili zrak. Otočil se, aby se mi svěřil s bolestmi svého údělu. Jeho hlas přecházel do šepotu, zvláštně se vinul a nabýval na naléhavosti. Vysloužil si ale pouze úsměšky okolostojících - jako každý, kdo chce sdělit něco nepojmenovatelného. Když jsem už nemohl déle to vydržet, nemotorně jsem vstal a pomalu se přemístil ke dveřím pro výstup.

Řidič nesmlouvavě projel zatáčkou. Odstředivá síla přitiskla slečnu s růžovými berlemi na jejího souseda, který se probudil z mátožného spánku a vylekaně se rozhlížel. Zastávka. Vstoupili vojáci a s nimi i hluk i zápach hospody, kde strávili víkend, namísto aby jeli domů. Někdo v prvním voze se hystericky zasmál. Dvacetiminutová večerní jízda gradovala. Konečně Halasovo náměstí. Vyskočil jsem a zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu setmělého Brna, až mě v plicích bodlo. Jakoby někde v dálce zakokrhal kohout. Zůstává malá naděje, že opravdu plaší smrt.

RICHARD GLÜCKSELIG