Kosovo - obžaloba fašismu v nás

Jen co jsme se před několika týdny stali členy Severoatlantického paktu, přichází první zkouška: kosovská krize. Jako občan a voják státu, který se zavázal hájit lidská práva a demokracii, si představuji následující naši účast: Vzhledem k tomu, že česká armáda je nepoužitelná, měli bychom do Albánie a do Makedonie poslat humanitární jednotky, které by na místě pečovaly o uprchlíky; těmto našim jednotkám bychom pomocí leteckých mostů Praha - Tirana a Brno - Skopje zasílali vše potřebné tak, aby mohly pro běžence postavit stanová městečka, obout je a obléci, neboť na konci března je stále v horách zima, a hlavně jim dát najíst, aby nezemřeli jako divá zvěř. Malé děti, které ztratily při vyhlazovacích akcích své rodiče a ostatní blízké, by bylo nejlépe evakuovat k nám, do České republiky, kde by se jim mělo dostat péče právě takové, jaké se dostává dětem našim, zajistit jim vzdělání a do vínku jim dát české občanství (neboť to srbské je jim jako cejch na čele a jiné nemají).

Je půlnoc, lásko má, a ve tmě tmoucí za oknem začíná krápat. Psa by ven nevyhnal a mně i Tobě je dobře v teple našeho domova. I večeři nutno pochválit a na plat v zaměstnání si nestěžuji; leč myšlenky černé mysl mou obestírají.

Věc se má totiž tak: Dnes vpodvečer jsem navštívil své milé rodiče a hle, co jsem uzřel a vyslechl: Můj milovaný otec, o němž vím, že je fanatický komunista, se počíná halit do hnědého hávu. Jak se to vlastně seběhlo - jen tak mezi řečí prohodil, že se mu hrozně líbí, jak mají místní občané (jimž toho času zrovna starostuje) radost, že se těm klukům srbským podařilo sestřelit to neviditelný letadlo - hahahaha! Takový projev stupidity by mě příliš nepřekvapil, neboť v mé rodné vísce je třetina obyvatel nezaměstnaných, třetina v invalidním důchodu a zbytek jsou buď nekvalifikovaní dělníci, anebo ušlápnutí úředníci, které v pracovním procesu udržuje pouze tichý systém korupce. A skutečnost, že představitelé místní samosprávy jsou věrným obrazem svých oveček, jsem vzal již dávno na vědomí.

A pak to začalo: Když jsem namítl, že bychom si možná neměli dělat legraci ze supermoderní zbraně, jejíž fungování vlastně nejsme schopni pochopit, a to obzvláště za situace, kdy jsme jediné naše popelnice darovali do Polska, začal můj otec hlásat, že už se těší, jak to těm podělaným imperialistům za tu agresi na suverénní a svrchovaný stát Srbsko jeho obyvatelé nandají. Na to jsem nesměle namítl, že je možná poněkud popleten, neboť tím, kdo zabíjí civilisty, jsou přece Srbové; na to mi bylo kontrováno předložením článku z Hospodářských novin (To je nezávislý deník, to snad uznáš, ne?) popisujícího utlačování Srbů za období Osmanské říše. K tomu jsem opáčil, že skutečnost, že Balkán je historicky jablkem sváru, přece nemůže ospravedlnit současné vyvražďování dvou milionů lidí - na to mi otec odpověděl, že nikdo nemá právo napadnou svrchovaný stát, jímž Srbsko je, a že problémy s vlastním obyvatelstvem si musí každý vyřešit sám. A dodal k tomu ještě, že Kosovská osvobozenecká armáda začala Srby zabíjet jako první. - Ano, řekl jsem mu na to ironicky, Arkan působí jako humanitární mise a rozstřílení starci, rozčtvrcené děti, ženy znásilňované před zraky svých manželů, rozřezaná břicha žen těhotných, a to vše spálené plamenometem, zpřeházené výbuchy granátů a pak shrnuté buldozery do jam a zasypané vápnem, to vše mají na svědomí ti hrdlořezové z UCK.

A tatínku, můj milovaný tatínku, hádej, proč si Srbové žijící v Kosovu namalovali velkýni písmeny na domy nápisy „Zde žijí naši“ ...? - Asi určitě proto, aby je vrazi z UCK mohli pohodlně zabít, ne ?

Je hodina po půlnoci, a je mi věru těžko. My, lidé v srdci Evropy, odkojení reálným socialismem, máme tuhle nákazu v krvi, deset let po revoluci, více než kdykoli předtím. Jak jinak rozumět argumentu, že já, dvacítiletý človíček, který nezažil osmašedesátý, nemohu pochopit, jak se musí cítit Srbové, bratři, Slované, úpící pod útlakem agresora? Argumentu, který mi nabízí člověk, který srpen 1968 proplakal, aby pak už jen pilně a tiše kolaboroval? Jak rozumět argumentu, že americké síly se dopouštějí genocidy, neboť při bombardování zahynuli civilisté? - A jako když hrách na stěnu hází: Proboha, to opravdu v tom velkém, vyspělém Srbsku nemají maminky s dětmi lepší místa ke spánku než jsou výrobní haly bělehradských zbrojovek a budovy muničních skladů? - Ne Američané, ale ti, kteří tam ty civilisty poslali na smrt, ti je zabili!

Všechno marno. Není cti. Není svědomí.

Je pozdě nad ránem. Je mi těžko, přetěžko. Z bezmoci.

V Kuřimi dne 30. března 1999

JOSEF KOŠÍČEK