Dívej se do tmy, je tak barevná

Pokud máte nutkání pozdvihnout na chvíli své zraky od každodenní „reality“ – té, kterou nám předkládají nedokonalé smysly a namlouvají nám přitom, že se jedná o jedinou sféru Existence post-postmoderního člověka – otevřete knihu poezie Karla Šebka (vydalo nakladatelství Host, 1996). Básníka vyjímajícího se v době své nejrozsáhlejší tvorby (70., 80.léta) v divadle normalizačního realismu asi jako železný král jisté soukromé televize mezi ďábelsky nestvůrnými českými intelektuály. Neúspěšného sebevraha a surrealisty, který doplatil na rozostřené vnímání světa duševní chorobou. Anebo tomu bylo naopak – právě nemoc mu otevřela cestu k duševnímu automatismu, extatickému křepčení v zrcadle vlastní hlavy, mezi jehož projevy patří obrazy, ve kterých „hovoří babička hlavní minometu“ nebo autor sám „vypil celé Niagarské vodopády a usnul na špici nože.“ Zajímavým faktem je už to, jací lidé patří do Šebkova blízkého příbuzenstva. Kromě geniálního romanopisce, vykreslujícího nejtemnější hlubiny lidské duše, Jaroslava Havlíčka nesmíme zapomenout na Zbyňka Havlíčka. Tento „spořilovský Breton“ Šebka k poezii přivedl a do značné míry ovlivnil i pozdější směřování básníkovy paranoidní, oligofrenní (z veršů se na nás šklebí „tisíce Šebků“), tragikomické poetiky vysmívající se všemu, vlastní osobou počínaje. Následující verše hovoří za vše:

...Ve štvanici pořádané na sebe sama / unikám před svýma rukama drápy

které se do mě zatínají / jako bych byl ten netvor jehož jsem se tolik bál...

...Všechno se stalo v okamžiku kdy jsem omylem zemřel

totiž zabil prase v trenkách u mého psacího stolu

pro jeho neustálou čím dál nesnesitelnější přítomnost...

Šebkovo hledání a okamžité ztrácení sebe sama, šílenstvím vydobytá nutnost bořit nudné a stereotypní mýty všednosti a stavět nevyslovitelné a vizuálně nepředstavitelné obrazy na stěnu Hořícího Pekla , sebedestrukce maskovaná černým humorem – to vše a ještě daleko víc lze vyčíst mezi řádky souboru nazvaného „Dívej se do tmy, je tak barevná“. Nelze přehlédnout ani skrytý optimismus čišící právě z „nejpochmurnějších“ pasáží, což stírá rozdíly mezi dobrem a zlem a odsunuje tyto pojmově vyprázdněné kategorie na okraj každodenního života.

...Šílení ptáci rozstřihli oblohu / A střeva básně vyhřezly

Nic nezvítězí nad zlem / Budou války stejně jako lásky

Slzy krve květ / Pamatuj

Nemohu chvátat jako stroj / Jen chvíli letět jako pták

A chvíli spát ve skořápce / Trny neštěstí

Otisk svobody / Nahý otčenáš dne

Šebkův život a celé jeho dílo splývají v jedno, což dokumentuje i výrok básníkovy spřízněné duše, Zbyňka Havlíčka: „Poezie se stane jediným možným způsobem, jak se vyrovnat s pádícím světem, jak vtisknout kormidlo jeho explosím.“

JAROSLAV ČERVENKA