Problémy fakticity procesního účastenství

Jak jistě vědí ti, jejichž studijní působení na zdejší fakultě je poněkud delší, existují v českém civilním procesu tři definice účastníka řízení. Pro shrnutí:

I. navrhovatel a odpůrce ve smyslu § 90 o. s. ř. (nebude-li dále uvedeno jinak, má se na mysli pouze o. s. ř.),

II. ten, koho zákon za účastníka označí - § 90 in fine,

III. v řízení, které lze zahájit i bez návrhu ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno - § 94 odst. 1.

Prvně jmenované vymezení jistě nevyvolává v našich myšlenkových pochodech žádný nepřekonatelný labyrint, nicméně zbývající dvě už jisté potíže vyvolat mohou. Na první pohled se může zdát, že jde o půvabné legální vymezení účastenství, které umožňuje (zjednodušeně řešeno) zahrnout do řízení v podstatě každého, do jehož právního zájmu je jakkoliv pozitivně či negativně zasahováno. Ale praxe je přece jen rozmanitější. Zkusme jeden malý příklad a buďme trochu konkrétnější.

Řekněme, že by nejmenovaný soud vydal v dědickém řízení rozhodnutí, v němž by rozhodl o právech a povinnostech účastníků 1 a 2 (dědiců), mimo jiné též o peněžní částce B (pasivum), která je součástí pohledávky A, kterou měla u zůstavitele osoba X (věřitel). Pro větší barvitost dodejme, že X se k dědickému řízení připojil s celou pohledávkou A, nicméně v usnesení ve smyslu § 175o soud určí jako pasivum pouze určitou část – tedy již zmíněné B, o zbývající části C mlčí (pro méně pozorného čtenáře – včetně autora – C = A – B). Pouze na okraj si všimněme ustanovení 2. věty § 175a, kde náhodou zjistíme, že věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení mj. též v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka – není to krásný případ účastenství podle varianty II? Protože jako právo ctící občané žijící v domnění, že se stali dědici, zaplatí účastníci 1 a 2 částku B. A řekněme, že by se to osobě X nelíbilo (což je naprosto pochopitelné) a ta je zažaluje o C v samostatném řízení. Pro shrnutí – máme:

I. usnesení ve smyslu § 175q s označenými účastníky 1 a 2 a s částkou B (o X ani slovo, o C ani slovo – přestože „soud věděl“),

II. žalobu X proti 1 a 2 na plnění částky C.

Zatím to znělo jako krásná pohádka, ale smůla je v tom, že takové usnesení a taková žaloba skutečně existuje, buďme zvídavými pionýry a ptejme se, o poznání vážněji, co s tím.

Začněme nejprve náležitostmi usnesení – ve smyslu § 169 odst. 1 jsou to: označení soudu, označení účastníků, označení věci, výrok, odůvodnění, poučení o dovolání a den a místo vydání. Jestliže v této chvíli opustíme fakt věcného pochybení, víme, že není označen účastník X. Zůstává tedy vyřešit otázku následku takové vady. „Naše“ vada se týká jednoho z výroků. Je nasnadě zde vůbec uvažovat o jeho právní moci, neboť § 168 odst. 2 a § 175a odst. 3 ukládá povinnost doručit usnesení účastníkům do vlastních rukou. Obecná ustanovení občanského soudního řádu o usnesení neřeší problematiku právní moci tohoto typu rozhodnutí, skrze ustanovení § 167 odst. 2 použijeme příslušné ustanovení o právní moci rozsudku – tj. § 159. 

S ohledem na naše konkrétní podmínky tedy aplikujme: „Do vlastních rukou doručené usnesení, které již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci“. Poněvadž bylo doručeno pouze účastníkům 1 a 2, nikoliv osobě (účastníku) X, nemůže se jednat o pravomocný výrok. Nelze dost dobře tvrdit, že účastenství se zakládá tím, že soud subjekt jako účastníka označí. Ustanovení § 90 zní jasně – účastníkem řízení jsou (nikoliv „mohou být“) ...ti, které zákon za účastníky označuje, rovněž tak § 175b hovoří o tom, že věřitel zůstavitelův je (nikoliv „může být“) účastníkem, vypořádává-li se jeho pohledávka. To je případ našeho věřitele X, neboť výrok se jej meritorně bytostně týká. Soud zde zanedbal svou povinnost ve smyslu § 103 během řízení kdykoliv přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení. Ale žádné ustanovení nestanoví sankci za takovéto pochybení. Nasnadě je otázka odvolání a procesní legitimace osoby X při něm, kterou judikatura bez potíží dovozuje, jak bude řečeno dále.

Kdybychom se postavili za názor, že onen výrok je pravomocný, musíme si uvědomit důsledky, které s tím jsou spojeny. Neexistovala by totiž možnost (s výhradou možnosti prominutí zmeškání lhůty k odvolaní), jakou by se mohla osoba X bránit důsledkům takového rozhodnutí. Nejsou splněny totiž podmínky pro podání žádného mimořádného opravného prostředku; zkráceně: v našem případě by nebyla splněna přípustnost obnovy řízení – § 228 odst. 1 a dovolání by nebylo pojmově možné, neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu – § 236 odst. 1. Dále také v případě, že by bylo rozhodnutí pravomocné, platila by překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159 odst. 3, neboť sukcese pohledávky A se na účastníky 1 a 2 uplatnila pouze v rozsahu B, proto z hlediska hmotného práva X nemůže požadovat plnění částky C a nemůže tak uplatnit další žalobu. Pokud si vezmeme na pomoc i příslušná speciální procesní ustanovení o dědickém řízení, pak narazíme na ustanovení § 175x, které hovoří o tom, že objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo dědické řízení skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví.

Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede. Naše pohledávka by se však neobjevila až po „právní moci“ usnesení, poněvadž soud znal celou pohledávku A, prostě o ní v řízení „jen“ nerozhodl. Dále pak § 175y odst. 2 hovoří o tom, že usnesení soudu nebrání tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, aby se domáhal svého práva žalobou – náš X jím však byl, byť s ním tak jednáno nebylo.

Je možné se setkat s názorem (bohužel praktických právníků), že § 159 odst. 1 nehovoří o tom, že rozhodnutí, které nelze napadnout odvoláním, „doručené všem účastníkům je v právní mo-ci“, nýbrž pouze „doručené rozhodnutí je v právní moci“, navíc že stejně X není účastníkem, proto-že takto není označen. Je to typický příklad výkladu ustanovení bez zohlednění kontextu k těm ostatním, což občas, přiznejme si to upřímně, děláme všichni. V prvé řádě doručení všem účastní-kům – jistě, zákon nehovoří o všech účastnících, ale plyne to přece z logiky věci – pomožme si ar-gumentací § 159 odst. 2 a 3 hovořících o závaznosti rozhodnutí a procesní překážce rei iudicatae. Jestliže je soudní rozhodnutí individuální právní akt, ukládající autoritativně povinnosti pouze inter partes (nehovoříme-li o statusových věcech), může mít tyto účinky pouze tehdy, zná-li obsah tohoto „uložení“ každý z vymezeného okruhu, tj. každý účastník, který je tímto rozhodnutím dotčen. Navíc pokud by chtěli účastnici 1 a 2 (zastávali-li by názor, že rozhodnutí je pravomocné) uplatnit námit-ku věci pravomocně rozsouzené proti X, nemohou tak učinit, poněvadž pro X věc pravomocně není rozsouzena (opět skrze argument § 159 odst. 1 – tj. doručení). Celý problém se tedy stáhl na pro-blém, zda X účastníkem byl, či nikoliv, což jsme pozitivně vyřešili výše.

Zůstává pravdou, že ani judikatura se s výkladem § 90 ne dost jasně vypořádává, což pro ni-koho nebude nic složitého zjistit, pokud nahlédne v ASPI k literatuře k § 90 o. s. ř. Stále je těžké pochopit, že účastenství není závislé na označení v rozhodnutí, ale na označení v zákoně (v o. s. ř. nebo jiném zákoně) v souladu s ustanovením § 90 (v našem případě speciální ustanovení § 175b). Ke spornosti snad může dojít snad až u třetí definice účastníků ve smyslu § 94, ale o tom až později.

Pokusme se ale situaci dořešit. Pokud považujeme v jednom jeho výroku usnesení za nepra-vomocné (pro nic jiného než pro obyčejnou lidskou chybu spočívající v částečném vypořádání po-hledávky, přestože nesporně mohlo být rozhodnuto o celé částce A), můžeme říci, že opět je jednou právo chytřejší než člověk (omlouvám se normotvůrci) a v případě usnesení lze aplikovat ustanove-ní § 170 odst. 1, kdy soud usnesením není vázán, nebylo vyhlášeno a ani doručeno, ačkoliv doruče-no být mělo. Podání žaloby na plnění C tedy nemůže přicházet v úvahu, a to hned z několika důvo-dů – jednak jde o procesní překážku litispendence ve smyslu § 83 a druhé (sporné) řízení nemůže být zahájeno, neboť o tomtéž nároku se rozhoduje v jiném řízení a navíc navrhovatel se domáhá plnění na osobách, které nejsou pasivně legitimované, neboť pokud je usnesení, o kterém jsme ho-vořili výše, nepravomocné, není povoláno hmotné právo a soud tedy nepotvrdil pravomocně nabytí dědictví ve smyslu § 481 an. o. z.

Ale odhlédněme od našeho příkladu a nahlédněme trochu do judikatury a pokusme se něco málo zobecnit. Většinou jsou známy případy, kdy podá odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí někdo, kdo v prvním stupni nebyl účastníkem řízení. Zpravidla až v dovolacím řízení věc rozetne Nejvyšší soud, když konstatuje, že tato osoba je oprávněna k podání návrhu na odvolání (a dovolá-ní), neboť měla být účastníkem řízení buď ve smyslu § 90 druhé části věty, nebo ve smyslu § 94 odst. 1, ačkoliv jím nebyla. Tím se konečně dostáváme do klasické „komentářové“ roviny a může-me říct, že jde o takovou vadu, která může vést ke zrušení soudního rozhodnutí a k vrácení věci k dalšímu řízení podle toho, jak intenzivním způsobem toto porušení zasáhlo osobu, o jejichž prá-vech a povinnostech bylo jednáno.

Jde nám o vztah druhé a třetí definice účastníků podle o. s. ř. V prvním případě půjde vždycky o účastenství založené ve smyslu § 90, kdy soud ze zákona věděl (respektive měl vědět), kdo je účastníkem řízení, splnil-li příslušné zákonné podmínky. Horším se stane posouzení v okamžiku, kdy má jít o případ účastenství ve smyslu § 94 odst. 1. Věnujme se teď otázce třetí definice účastníků blíže a zopakujme raději celé ustanovení § 94. První odstavec – v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky ti, o jejichž prá-vech a povinnostech má být v řízení jednáno. Jde-li však o řízení o neplatnost manželství, jsou účastníci pouze manželé. Druhý odstavec – jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnos-tech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm do-zví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka. Řekněme, že existuje stav, kdy se v nesporném řízení objeví osoba, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno a soud vydá usnesení, kterým ji přibere do řízení. Jakou povahu má toto usnesení? Pokud hovoříme o tom, že má být v řízení jednáno (v budoucnu), pak jistě konstitutivní. Ale poněkud méně prozaičtější stav – objeví se osoba, o jejichž právech a povinnostech nikoliv má být, ale je jednáno a po čase i roz-hodnuto, k vydání usnesení podle § 94 odst. 2 však nedošlo. Opět se ptáme – je usnesení konstitu-tivní? Kacířská myšlenka – není!

Existují sáhodlouhá odůvodnění judikátů ohledně procesního účastenství hovořící o tom, kdo všechno je účastníkem ve smyslu § 94 odst. 1, kdo jím může být a proč, ale nikde však není řešena povaha usnesení ve smyslu § 94 odst. 2 pro případ na který totiž zákon nepamatuje, tj. případ, kdy fakticky soud uloží osobě povinnost nebo uzná její právo, aniž by její účastenství konstatoval. Opět výkladové problémy. § 94 odst. 1 hovoří o tom, že „má být jedná-no“, což kvalitativně a obsahově není totéž jako „bylo rozhodnuto“. Jestliže bylo rozhodnuto, z jakého titulu se stala osoba účastníkem? Jestliže zákon připouští pouze tři definice, můžeme ihned odepsat první (nejde o navrhovatele ani odpůrce) a druhou (zákon osobu jako účastníka neoznaču-je).

Zůstává jedině třetí, do které se lze nikterak extenzivním výkladem vměstnat – tím spíše, od-myslíme-li si ustanovení druhého odstavce § 94. Co tedy v naznačeném případě konstituuje účas-tenství? Zákon – s podmínkou, že je rozhodováno o právech a povinnostech toho, kdo „má být“ účastníkem. Jistě lze konstatovat, že může jít opět o pochybení soudu, opět bez konkrétní sankce. Ale situace je „v pořádku“, pokud by tato osoba byla jako účastník v (meritorním) rozhodnutí ozna-čena a rozhodnutí jí bylo doručeno. Ale co když půjde o případ podobný tomu výše uvedenému a osoba nebude označena. Tím spíše, půjde-li například o rozsudek (řekněme v řízení o osvojení), kterým je soud vázán vyhlášením dle § 156 odst. 3 (a není zde dána možnost nevázanosti jako v případě usnesení podle § 170 odst. 1 s vazbou na doručení u nevyhlášeného usnesení). Pak lze jít opět několika směry naznačenými výše a podle konkrétních okolností dosáhnout zrušení rozhodnutí a nového projednání věci.

S ohledem na rozdílnou rozhodovací praxi zejména obou našich Vrchních soudů v otázce aplikovatelnosti § 94 odst. 1 je snad možno dodat, že účastníkem podle § 94 odst. 1 může být sub-jekt v řízení, které lze zahájit i bez návrhu, tedy i v případě, že jde o jak o sporné, tak i nesporné řízení, které lze zahájit i bez návrhu. Nelze se ztotožnit s výkladem, že toto účastenství je aplikova-telné pouze ve věcech, které byly zahájeny bez návrhu

Vím, že tento příspěvek má zřejmě hodnotu objevu prachu na silnici, nicméně je někdy dob-ré zamyslet se nad tím, jaké problémy může vyvolat ne právě zákonný postup soudu ohledně vyme-zení a případném respektování okruhu účastníků řízení. Názor na věc se zde nestal naprosto bezvý-hradným a jednotným a myslím, že má spíš přispět k polemice nad věcí a bohužel i ke konstatování, že na lavici obžalovaných opět spočinula justice.

ZDENĚK KAPITÁN