Pohled zvenčí

Letošní volby do Studentské komory Akademického senátu prokázaly slabiny našich zástupců v Akademickém senátu, především v oblasti komunikace se studenty. Nezájem studentů o činnost svých zástupců, jakož i jejich apatie k činnosti senátu jako celku, je zarážející. Každá událost má svůj vývoj, své kořeny. Kde hledat kořeny nezájmu studentů o správu věcí svých?

Objevují se dva základní pohledy na věc. Ten první tvrdí, že studenty prostě tyto věci nezajímají, že jim je to jedno. Je zastáván především našimi zástupci ve Studentské komoře. Na obranu není uváděn jediný důvod, proč je situace taková jaká je. Druhý pohled nebo spíše názor je zastáván v řadách studentů – voličů. Říká, že senátoři neudělali naprosto nic, čím by upoutali pozornost svých voličů, čím by je vtáhli do dění na fakultě. Senátoři tvrdí, že všechny důležité informace je možné si přečíst na nástěnce Studentské komory, jak alibistické. Připomíná mi to silně Rakousko-Uhersko: „Mým národům.“ Tak komunikoval panovník s lidem, ale i ten občas vyšel mezi lid. Kde jsou však naši senátoři? Kromě referenda, které se týkalo zachování volného rozvrhu a který studenti uhájili se nic podobného neuskutečnilo. Kolik lidí vědělo, jak úporný boj svádí naši zástupci v senátu o paritní zastoupení studentů v tomto orgánu? Podařilo se jim zvítězit, ale ani je nenapadlo svůj úspěch prodat. Že by skromnost?

Proč se senátoři brání osobního styku se studenty a odkazují na počítačovou techniku? Proč nechtějí slyšet naše názory, třeba na společných setkáních? Bylo by tak těžké dohodnout místo a čas setkání? Jistě by se našla volná učebna. Jasně by se tak ukázalo, jaký mají studenti zájem o dění na fakultě, dalo by to možnost jak senátorům tak i studentům, vyjádřit svá stanoviska a názory. Možná by se tak senátorům podařilo probudit zájem o jejich činnost a dění na fakultě. Proč si však zbytečně přidělávat starosti a práci?

Všichni máme již zde na fakultě možnost vyzkoušet si fungování samosprávy a komunikaci uvnitř studentské obce. Vyčítáme špatnou komunikaci fakultě, v obcích, podnicích, politikům, ale jaká je ta naše? Mluvíme o nezájmu lidí o správu věcí, které se jich týkají, ale ani nás nenapadne hledat důvody tohoto nezájmu a jsme absolutně nekritičtí. Je k smíchu, když kritizujeme druhé a vlastní chyby a kritiku nepřijímáme. O to více je zarážející, když kritizujeme aroganci u některých našich politiků a pak se stane to, že na kritický dotaz vznesený z publika při volbách, stávající senátor odpoví: „Tak proč nekandiduješ.“ Vrchol drzosti. Politik by byl za takovéto chování vypískán a pravděpodobně i nezvolen.

Vztah senátorů a studentů jasně ukazuje, že se máme ještě moc co učit. Učit se jednat s druhými, umět je oslovit, získat si k nim přístup a to nejdůležitější, získat si jejich důvěru.

JIŘÍ VANÍČEK